Pakárna v Pekárně

Stojím před Sherlockem na Václaváku a čekám na kluky, abychom šli sehnat top kůru – nejlepší model na území České Republiky a blízkého okolí. Většinou nikdo z nás nechodí včas. Jako první se objevuje Matěj – zrzavej, vousatej hipster s tagerkou v kapse. Kluk, co jde spát buď v devět, nebo nikdy, ale to musí být na párty nějaká čičina, kterou může celej večer alfovat. To je prej nejlepší způsob, jak sbalit holku – prostě ji nesbalit.
„Dominik přijde k Pekárně,“ oznámí Matěj a začne si balit cigáro. Má vlasy jako kohout.
Pekárna je místo, kde najdeme Lukyho. A kde je Luky, tam je top kůra.

Čekáme u Pekárny a Matěj finišuje svoje druhý cígo, když slyšíme klapání koňského spřežení – přichází Dominik. Jeho lakýrky vydávají onen klapavý zvuk a na hlavě má klobouk. Jo, jeden večer jsme přišli na to, že pod tím kloboukem má školku. Ty vole, já mít školku pod kloboukem, tak se tím asi někomu pochlubím, ale on si tam nechává ty haranty běhat bez dozoru a potají. Občas tam musí opravit houpačku nebo tak, ale dělá to v soukromí. Dominik je taky dobrej týpek. Oblečenej jako by se chystal na premiéru Prodané nevěsty a při chůzi se opírá o železnou hůlku jak alfapadouch z batmana.
„Hele, kluci, tak v klidu, kýp it kůl, přirozeně,“ oznámí Matěj.
V Pekárně nás maj za debily, tam se náš příchod vyhlašuje stejně slavnostně jako příjezd cirkusu na vesnici. Program je s cirkusem taky dost podobnej. Jako dvoumetrovej týpek oblečenej v připoblitym kabátu, zrzavej nervózní hipsta s kapucí na hlavě a napomádovanej kluk s hůlkou, to už je slušnej line-up.
„Hlavně žádný píčoviny, chceme sem jít i znova, prostě asimilace.“
Ty kráso, nás tam asimilovat, to je jako pokus hodit ptáka do moře a čekat, že za chvíli bude vesele hopsat s delfíny. No, jdeme.

Pekárna zakouřená jako vždycky, máme to tu rádi, obecenstvo vesele usazeno doufajíce, že dnešní show bude stát za to.  Ta minulá nebyla vůbec špatná, protože nám usnul dealer. Co jako máme dělat, když nám uprostřed dealu usne dealer? Máme ho jít slušně vzbudit, když je vypnutej na stole a nedýchá? No, vysrabili jsme a nechali ho spinkat dále.
Dominikovy lakýrky úspěšně oznámily začátek divadelního představení, Matěj jako předskokan mávl na Lukyse. Potetovaní urostlí týpci, rusové a ostatní obyvatelé pekárny nám věnovali main event. Show začíná.
„Tak co to bude, kluci?“
Sympatická servírka s námi měla vždycky soucit a žádná z objednávek ji nerozhodila.
„Tři pivka,“ ujme se vedení Matěj a dostane se mu souhlasného přikývnutí obecenstva, které volbu schválilo. Ale to bychom nebyli my, aby show nezačala před samotným dealem.
„Ne, ne,“ skočí mu do objednávky Dominik a my se na něj otočíme, „já bych poprosil, máte heřmánkový čaj?“ větu zakončí ladným sundáním klobouku.
To bylo i na servíru moc. Jeden heřmánek, píše si.

Takže za minutu máme na stole dvě piva a vedle nich heřmánkový čaj s nastrouhanou mátou a karamelovým cukrem v půllitrovém hrnečku. Taf boys.
„Tak, kdo půjde?“ zeptá se Dominik, když ladně míchá svůj tvrďácký nápoj.
Máme jasno, že Dominik ne.
„Tak dáme činčongy?“ navrhne Matěj a nám se návrh zamlouvá.
Ano, nám se v Pekárně mezi těma dealerama zamlouvá nápad hrát dětskou hru, abychom rozhodli, kdo půjde nakoupit. Nebyli jste tam, nesuďte.
„Činčong, dva!“ zařvu na celou Pekárnu.
Pekárna se plní, návštěvníci asi dali echo kámošům, že šašci jsou na scéně. A v životní formě.
Nakonec hru prohrávám a je tudíž na mě, abych deal obstaral. Vyčkám na správnou příležitost a zvedám se ze svého místa, vyrážím k Lukymu.

Po tom, co jsme tam deset minut předváděli, naše promakaný intro s o hůlku se opírajícím klouboučníkem, zvrat v objednávce, podivná dětská hra u stolu, si Lukys říkal, že si asi jedeme jiný bomby, než nám on vůbec je schopnej nabídnout. Pro co si asi tak jdeme? Mezkalin? Houby? Nadšeně očekával deal svýho života. Jestli něco umím, tak je to chodit tvrdě. Hezky pomalu, jedna noha střídá druhou, what da fuck pohled do ústraní a nejlépe ještě párátko v držce. Tihle kluci nejsou žádní amatéři. Pomalu dojdu až k jeho stolu a ležérně se skloním k jeho uchu. Zatne ruce v pěst, jak už není s to vydržet napětí před vyslovením mého přání. Kapka potu pleskne o desku stolu, napětí by se dalo krájet.
„Jedničku,“ zašeptám a omylem mu olíznu lalůček.
Chvíli na mě kouká, jestli si dělám prdel. Kdyby prodával po půlkách, řeknu si o půlku.
„Jedničku?“ zeptá se nedůvěřivě a doufá, že tím myslím jednu fakin plnou tašku heroinu.
„Jedničku.“
„No, tak jdi vedle,“ odpoví a otře si ucho.

Matěj s Dominikem sledují, jak chvíli mluvím s Lukym a pak mizím v zadní místnosti, zatímco Luky zůstává sedět u stolu. Matěj not cool at all.
„Kam ho, sakra, poslal?“ připravuje se vydat na mou záchranu.
„KAM HO POSLAL?“ panikaří.
Dominik enjoying svůj heřmánek zhodnotí situaci reálně.
„Na smrt.“

Vzadu se nachází fotbálek a šipky, momentálně tu nějací nařáchlí borci jedou fotbálkovej turnaj. Zahraju to na klidéš a opřu se o zeď, kde hodlám počkat na svou objednávku. Po deseti minutách mi ale dochází, že je to asi trochu krýpy, když tu takhle čekuju kluky, kteří jenom protáčí železné tyče ve stole. Rozhodnu se to zahrát trochu líp a odklidím sám sebe na záchod. Zde trávím pět minut a vykukuju pravidelně ven, jestli Luky nedorazil. Nedorazil. Kdyby to šlo hladce, tak bych se divil, a tak jako profesionální člen našeho šašek týmu vycházím zpět k fotbálku. V jednu chvíli chlapům vylítne míček ze stolu a dokutálí se k mé noze. Když se ho chystám zvednout a vrátit hráčům, jeden ho rychle zašlápne botou, přisune k sobě a odnese ke stolu, hlavně, aby se ho ten koukající pedofil nedotknul. Dochází mi, že už to nemůže být divnější, a jestli odsud rychle nezmizím, budu tu navždy zapsaný jako futbolkrýp.

„Ty vole, už se vrací,“ oddechne si Matěj.
Dojdu ke stolu a posadím se.
„Tak co, máš to?“ zeptá se heřmánek.
„Nemám,“ odpovím stroze.
„Jak nemáš?“
„Prostě nemám, on tam nepřišel.“
Všichni se otočíme, abychom zkontrolovali, jestli náhodou neusnul.
„Cos tam jako dělal teď půl hodiny?“
To je dobrá otázka. No, teď jsem tam půl hodiny stál a čuměl na nějaký chlapy u fotbálku.
„Prostě jsem tam čekal,“ shrnul jsem to.

Najednou si povšimnu, že na mě Luky kouká a následně pohne hlavou na znamení, že mi něco chce.
„On tě volá,“ oznámí Matěj.
Vstanu a vyrazím k Lukymu, procházím kolem něj a mířím za roh.
„Ty vole, máš to tady!“ Luky už nevydržel, každý divadlo má svoje meze a naše impro už bylo hodně za mezí. Podíval jsem se na stůl, kde to bylo celou dobu připravené.
„Aha, tak paráda,“ dělal jsem jakoby nic a začal lovit love z peněženky.
Aby toho nebylo málo, když jsem si to shrabával do plastového kelímku, nebo co jsem to tam vyčořil, kousek mi spadl na zem. Kousek z jedničky. A já ten kousek lovil mezi jejich nohama. Pardon, sorry, sdovolením, jsem ho nakonec vyndal a vhodil ke zbytku toho giga nákupu.

Heřmánek právě dopil čaj.

Konec představení.