Pláštěnka

těžké oči a unavená tvář smývané horkou vodou

Bylo mu nepříjemně. Zaschlý pot dráždil pokožku – ten dotěrný pocit špíny. Byl cítit kouřem, palec u nohy mu hnisal a voněl nasládle. Stulil se na bobek a začal si močit na nohu. Zvláštně příjemný pocit v tom všem nahém koupelnovém chladu. Pustil sprchu a jeho ospalá tvář lehoučce cukla před přívalem vody. Vše spláchla a nenasytný odtok bral vše… vše. Zamžoural do tmy, oči už si navykly. Myl se vždy po tmě. Neměl rád to bílé světlo, kachlíky, záchod. Neměl rád pohled na kohoutky, které odrážely jeho pokřivený obraz, na mýdlo, strop a ani na své tělo, v tu chvíli celé nevábně zmuchlané v tom sedu, nevzhledné, unavené, fádní. Zbytečné vidět cokoli v té chvíli. Hmat se bystřil. Kůže se probouzela. Hlava mírně poklesla a schoulila se na koleni. Nechal horkou vodu dopadat. Z kachlíků, chodby a pochromovaných částí sálal chlad. Přikryl se teplem sprchy, aby na něj nic nemohlo. Přikryl se a občas mu nepatrně vykukovaly boky, kolena, nárty, špičky. Vše se schoulilo. Teplá voda chránila ho jako pláštěnka. Vzpomněl si, jak, když byl malý, chumlal se v ní a skrýval před bouřkou. Byla modrá, sytě modrá. Vše bylo zvláštně vlhké, přilepené, boty byly promáčené, tráva žvatlavá, bahnitá. Stál na louce. Zaběhl se z tábora. Měli pauzu a on chtěl se vydat na výlet v dešti, kdy všichni budou zalezlí a nudní. Stál tam a koukal na krajinu. Kopce se ztrácely v kapkách. Okraje lesa byly rozmazané. Zablýsklo se. Vzal klacek, který si našel v lese a přitiskl si ho na hruď, pak padl do podmáčeného podrostu. Ústy dělal zvuky výbuchů a svištění kulek. Plazil se. Pomalu, aby nebyl slyšet. Těžké kapky dopadaly na jeho helmu a svůj samopal se marně snažil uchránit před vlhkem. Úkryt Vietnamců skrýval se asi 150 metrů východně v borovém háji. Odevšad se ozývala kulometná palba. Nad hlavou mu létaly zmatené stíhačky, které se sotva držely v letu při tom silném bouřícím větru. Bombardéry ničily jakési odlehlé stanoviště. Plazil se dál krz hluboký podrost. Vodu měl všude. Výstroj byla úplně mokrá. „Vystřelí má zbraň?“ Byl nervózní. S každým dalším pohybem byl blíže nepřátelské pozici. Byl blíže…! Slyšel hlasy v tom jejich divném jazyce. Odjistil granát a hodil ho za hlasy. Ozval se výbuch, křik a další kulometná palba. Byl přišpendlen k zemi. Volal o podporu, ale žádný jeho spolubojovník tu nebyl. Odhodlal se k sebevražedné, bláznivé akci. Vstal a běžel proti svištění střel. Jako zázrakem ho žádná nestrefila. Skočil do zákopu, zastřelil dva nepřátele a jednoho bodl bajonetem připevněným na zbrani. Pak se s křikem schoval za mraveniště. Chvíli poslouchal kapky dopadající na pláštěnku… bude se muset vrátit, tohle byl příliš dlouhý den pro jednoho vojína. Navíc z dálky slyšel, jak na louku dosedají první spojenecké vrtulníky…

Voda přestala téci, kohoutek klapnul. Odtok byl plný vlasů. Pohlédl unaveně na noční koupelnové odstíny šedé všude kolem něj. Zamžikal ospalýma očima. Horký plášť ustal, chlad se do něj pustil. Nebylo nic, co by ho krylo. Nebylo nic, co by ho chránilo před dopadajícími kapkami, a v dáli nebyly žádné spojenecké jednotky. Kolíbavě se vyhoupl z vany. Osušil se. A když šel spát, bylo slyšet, jak si brouká.

Komentáře