Byl tuhle jeden tuze vážený profesor jménem Krek, který, jelikož už vydal dostatečně publikací, byl odcitován dostatečně citacemi, odpřednášel dostatečně přednášek a odvyzkoumal dostatečně výzkumů, byl váženým profesorem tak nějak z podstaty a z univerzitního koloritu, neb se nepatřilo, aby někdo tak vážený nebyl vážený. A skrze onu váženost, když nepočítáme tlupu ochotných asistentů, studentů a doktorandů, získal vážený pan profesor Krek grant na svůj neobyčejný výzkum věci tuze obyčejné, avšak věru vzácné.
Před popisem, co vlastně vážený pan profesor Krek zkoumal, si musíme uvědomit, že pokud má být neobyčejný výzkum neobyčejným, je nutné ho alespoň umístit do sklepení, či nějaké záhadné laboratoře, kde vše bublá, prská, štípá a kvíká a kde je sem tam podivuhodný flek, na jehož původ se budete bát zeptat. Neobyčejnosti také přidávají záhadné substance, které vážený pan profesor Krek zkoumal. Byly to nejrůznější opiáty, drogy, narkotika, avšak v té době, kdy žil vážený profesor Krek, a možná by to platilo i pro tu naši, jsou tyto nejzáhadnější substance vlastně věcmi zcela obyčejnými.
Nuže máme prostory i věci ke zkoumání, a jelikož vědecké granty občas udělají tu podivuhodnou poťouchlost, že se přiřadí jen skrze váženost, ty papíry nepočítaje, můžeme si být s vědeckou ostražitostí jistí, že obsah výzkumu bude pitomost. Vážený pan profesor Krek měl rád potkany, na rozdíl od mnohých svých kolegů, kteří dávali přednost spíše vilným studentkám. Plně si totiž uvědomoval onen fakt, že potkani ho na rozdíl od studentek nepřipraví ani o práci, ani o váženost, ani o profesuru a ani o manželství, kdyby nedej bože nějaké měl.
Inu, výzkum započal, experimenty i potkany se to jen a jen hemžilo a s valícími se penězi z všemožných fondů vyvstala nutnost stanovit tezi. Jenže jakou? Moudrost stáří zamlžená filosofickými myšlenkami míří k velkým cílům, a tak byla vytyčena základní otázka celého výzkumu: „Jak najít štěstí?“ Ač nám s touto tezí do jisté míry drogy korelují, i tak si musíme říci, že je to otázka spíše pohádková, nežli vědecká, a že autor této pohádky prachsprostě fabuluje, než aby skutečně něco vymýšlel, snad úplně stejně jako i samotný vážený profesor Krek. Tucty doktorandů, asistentů a sem tam i nějaký ten tucet doktorandek a asistentek sedávalo po dlouhé semestry ve sklepení, pozorujíce porůznu zopíjené či snad zdrogované potkany zavřené v drobných teráriích a uvažovalo, jak mezi těmi zvířátky najít štěstí.
Bohužel měsíc se sešel s měsícem, rok s rokem a štěstí nikde. Ač měl vážený pan profesor Krek publikací i citací dostatek, přeci jen nutnost něco vyzkoumat či zjistit s ubývajícím rozpočtem narůstala, až i samotný vážený pan profesor seznal, že by, krom přemýšlení, měl opravdu něco udělat. Považme… velká myšlenka.
Inu, vážený profesor Krek se rozhodl, kdo ví, jestli mu to napověděla genialita, projíždějící tramvaj před univerzitou, či nějaký jiný svist motýlích křídel, že dá potkana do výběhu s bazénkem plným heroinu. Bude hledat potkan štěstí v bazénku? Ptal se zadumaně sám sebe. Když pak po měsíci vytahoval ufetovaného potkana za ocásek z terária, měl jasno. Avšak po kávě, delším přemýšlení a v tíživé samotě, neb tucty doktorandů a asistentů se s přibývajícími měsíci rozprchly za zajímavějšími experimenty, seznal vážený profesor Krek, že kdyby byl sám v teráriu po téměř většinu svého života, tak by se snad také ufetoval. A když tak koukal na prázdnou laboratoř, na smutné, zavřené potkany a na tu štafetu prázdných flašek od tvrdého hromadících se kolem stěny sklepení, říkal si, že je zvláštní, že se mu neufetovali všichni, a že se už dávno neufetoval sám. Rozplakal se a v podivné melancholii všechny potkany pustil. Pobíhali, skotačili a vážený profesor Krek jim začal stavět prolézačky, klouzačky, malé potkaní trampolíny, potkaní parčíky, divadla a kluziště – přeci jen sklep z grantů z váženosti, byl velkým sklepem. Vešla se tam i obrazárna, běžecká dráha, malá samoobsluha, kde potkani mohli tlačit miniaturní vozíčky s krmením a do koutku strčil vážený profesor Krek i miniaturní diskotéku s heroinovým bazénkem. Budoval, stavěl, potkani si žili a po půl roce se mu žádný neufetoval. Jistě, sem tam nějaký potkan smočil tlapku či čumačisko, ale za ocásek už nevytáhl žádného.
Po třech letech byl u konce se svým experimentem. Strhla se bouřlivá tisková konference. Novináři blikali, reportéři nahrávali, vědečtí pracovníci si špitali, sálem to šumělo. Vážený pan profesor Krek se podíval skrze okno k obloze a pronesl resumé svého výzkumu: „Víte, štěstí je vrtkavá věc, ale pokud máte dostatek svobody, pohybu, přátel, lidí, kteří s vámi mluví, žijí, pracují a mají o vás starost, pak nikdy nedojdete k situaci, kdy je pro vás jen jedno štěstí a jen jedno východisko. Má metoda v hledání štěstí je vidění štěstí jako mnohého. Musíme si uvědomit, že štěstí je mnoho a to mnohé štěstí udržíme, jen když spolu budeme mluvit, pracovat, bavit se a mít se rádi.“ Novináři na něj civěli, reportéři zmlkli, vědeckým pracovníkům spadla čelist. To víte, že ho vyhodili! Vážený pan profesor Krek přestal být profesorem a přestal být vážený, stal se občanem a prostým panem Krekem. V jeho podkrovním bytě se mu přestaly kupit prázdné flašky, a tak tam mohl přestěhovat svůj potkaní park, na který dlouhé dny koukal a sledoval ono vrtkavé štěstí, které se mu vesele hemžilo pod vypelichanými bačkorami.
+420 728 666 492
Komentáře