Výpadek proudu

Občas je dobré, když vypadne proud. Vše zhasne, potemní, čas se zastaví. Najednou člověk vnímá vše jinak. Ustrnou hodiny na troubě i ty na kávovaru, přestane hrát hudba. A to monotónní obklopitelno ho přestalo obklopovat, dotírat, tísnit. Přestalo svírat ve své všudypřítomné kazajce normality a všednosti. Je možnost se nadechnout, rozhlédnout se a vzpomenout si, co člověk neudělal.

Převážně neudělal neděle, to jsou dny, kdy se tak nějak neudělalo nic krom sem tam kachýnky a nějakého toho koukání do slunce, pokud nějaké bylo. Čtvrtky byly převážně také nedodělané, takové odflinknuté únavou, která se kdo ví odkud brala. Neudělal sobotní večeře, na které byly v lednici vždy připravené suroviny, které se každý týden připomínaly vráskami a plísňovými povlaky. Neudělal onu poličku, kterou sliboval ženě už dvacet let. Neudělal na zahradě záhon ani terasu, nebylo síly ani nálady. To se říká vždycky, když se něco nedodělaného pokoutně snažíme schovat před svědomím, či před dotírající výčitkou. Nebyl čas, říká se vždycky, ale ví se, že byl, anebo že uzmul se z terasy, záhonu, večeře či poličky na cosi… cosi časově trousivého. Neudělal dětem už pár let svačinu… pár let… vždy nakrouhal jablka, oloupal slupky, rohlík zabalil do celofánu. V běžících dnech to vše vymizelo jak matná vzpomínka a děti? Zmizely jako ta svačina, nenápadně, postupně se přestaly objevovat, nejdříve celofán nahradil ubrousek, pak se přestaly loupat slupky, pak se celá jablka dala do igelitového sáčku, pak povel – vem si je z košíku a nakonec zbyla už jen podaná bankovka se slovy: něco si kup. Není nutno se nějak rmoutit, říkal si, věru není. Když jste někoho naučili létat, nemůžete se divit, že vám opustí hnízdo, broukal si s lehkým cynismem ono lehce ublemcané moudro, zablácené od samoty a rádoby konejšivosti, která nekonejší, ale úmorně tluče. Sem tam se ozve telefon, přijde zpráva či pohled s tou stále stejnou adresou, která se nemění a dotvrzuje tak nehybnost jeho domova i jeho samého. Vše vyskládané v prosklené knihovně jako odznáčky štěstí, které prožrala rez času do útrpnosti. A opět ta neudělanost! Nevytříděné a nepřečtené knihy, nezhlédnuté filmy, v kuchyni nepřečtené noviny na lísajících se hromadách vnucují neustálý pocit viny. Neposekaná zahrada, neumyté nádobí, pozvánky naházené v koši. Veškeré nápady jako kdyby típaly se do popelníku a noc přijde coby číšník a vše vyklepe. Není zde prostor pro nové, staré ustavičně koukalo ze všech koutů, není zde myšlenek, pouze vzpomínek, nemístných vzpomínek. Ruka se zachvěje a prsten na ní těžkne, připomíná neudělanou Janu z podniku, pak tu barmanku z baru na pátém a další nepříjemný výčet neudělaných míst a chvil. Rodinné fotky na stěnách a stolku pak připomínají spíše to, co bylo uděláno… a zde jako by už nezbyl prostor pro výčitku, ale spíše jen pachuť. Fotografie sloužící už jen jako vzpomínka, nikoli připomínka současnosti. Tváře z fotek zmizely do všech koutů a sjíždějí se jen, aby se rozloučili s tou zbývající tváří zmizelou v nenávratnu, anebo aby připomněli, že tomu samému je on zas o rok blíž. Slavnosti jsou vždy pitoreskní promenádou všech jejich úspěchů, které nehřejí jako dřív, ale čím dál tím více studí. Dům zchladl a pán domu změnil se na sluhu domu, už jen opečovává svou vlastní klec, boudu, ke které se před tolika lety tak pyšně uvázal. O co pečuje, nemá pro koho pečovat, to, co dělá, nemá pro koho dělat. Jako kdyby nábytek i celé jeho okolí stárnulo rychleji než on. A nikdy se nic nezastaví. Vše je všední, zabíhá do šedavého koloritu a netečnosti stáří. Už ani kanály se nepřepínají, rádio zůstává na stejné frekvenci, jídlo na stejné, ne-li horší, chuti. Na zahradě padá na neshrabané listí další podzim. Bouřek ubylo a deště staly se otravné a chladné. Krajina a dům usedaly do tmavé noci. Bez světel, bez odměřování času troubou, kávovarem a večerními zprávami.

Občas je dobré, když vypadne proud. Zimomřivé prázdno ho začalo obklopovat, dotírat, tísnit, a tak v tom ustrnulém čase zapálil svíčky po celém domě. Zabalil se do deky a v tu chvíli bylo možno se nadechnout, rozhlédnout se a pochopit… Deka hřála a zítra vyveze popelářské auto tucty balíků starých novin.