Ztrácející se ves

když mizí krajina, kterou jste znali

Projít se po vesnici chodím už jenom večer. Přes den to nezvládám. Psychicky mě vyčerpává, když vidím, jak se vše okolo mění. Nostalgično šrotují bagry. Náplava si s pompou staví vehementně, cesty necesty, masivní kovové ploty. Vymezují se, hradí své životy, své čtvereční metry, aby ani krůpěj země nepřipadla někomu jinému. Zalezlí v betonových krychlích rádoby moderní architektury, do kterých vsazují jen úzká nenávistná okénka, aby je snad okolí neotrávilo a krajina nesežrala, se prsí svými majetky, svou individualitou tupě čučí do krajiny nehledě na své okolí. A z vybetonovaných a vydlážděných ploch mám pocit, jako kdyby jim chyběla duše. Krajina ublíženě krčí se v rozvrácené hlíně, kterou ještě po letošních dostavbách nestihla zarůst tráva. Desítky let rostoucí sady barevně hrající za kopcem v době podzimu vymýtí a na jejich místo zasejí mák, neb vydělává. Bagry, všude jen bagry. Podél vody navezly štěrk a náspy vysypaly kameny. Vše je čerstvé, po letním stavebním šílenství obnažené. Břehy se ještě nezhojily. Holá hlína, trčící opuštěný kámen, do zornic se vžírající štěrková cesta, výrazná a nahá, snad z milosrdenství zakrylo jí zlehka podzimní listí ze stromů, které mají sem tam jizvu od nemotorného stroje. Čím dál tím více přibývá prázdných míst po padlých stromech. Sousedův ořešák skolil blesk, dole u cesty k vlaku zmohlo jeden strom stáří, podél nábřeží vymýtili husté křoví halící poeticky cestu. Dál proti proudu řeky zmizela alej topolů, už dávno tomu je, ale zrak je stále hledá, vždy když vyhlédne zpoza skály, doufá, že je nalezne, vždy marně. Alej kolem příjezdové cesty, která tvořila listy tajemný tunel, byla osekána a narovnána, aby nebránila v přehlednosti na vozovce. Rozšiřující se škarpa vryla do kmenů bolestné rýhy. Všude se asfaltuje, nemilosrdně, neb auta a asfalt jsou dnes nejdůležitější vlastností všech okolo Prahy stojících vesnic. Nikdo se nechvástá počtem stromů, výhledy do krajiny, sady či úzkými zarostlými cestami. Máme nový asfalt, nové domy, nová parkoviště, nové obchody, nové školy a školky! Školku rozšiřovaly, ale patrně se něco nestihlo, či se ani nemělo stíhat a příjezdová cesta k ní je uzavřená, čelní okna jsou zazděná a zem štrádují stopy od olbřímích pneumatik. Všude rostou stále větší a stále nevkusnější domy, jako kdyby přilétly z jiného města, z jiné země, z jiné krajiny. Tu jeden připomíná copypaste v Kalifornii, jiný balkónkovo-betonovou spoušť v jižní Itálii a hned vedle stojí jakýsi rozpadlý bufet odkudsi z lesa. Na náměstí zmizel stromek a ten nový se zatím nervózně chvěje před tím vším prázdným prostorem obkrouženým nevkusem. Stále více člověka přepadají chmury, nejistota, smutek – co přijde zítra? Krajina se mění co týden, procházky stávají se prohlídkou expozice s nápisem: Co už tu nenajdete. Nostalgicky fňukat a odkazovat se na dětství ještě v téměř dětských letech je absurdní a hloupé, ale na všechny ty změny zvyká se stále hůře, stále častěji dotírají, místo aby byly pozvolné, stále více ryjí rýhy stejně jako všechny ty bagry. Člověk bojí se zajít za roh a hledat, co už tam nikdy nenajde. Krajina se vzdaluje od člověka a on od ní, uzavírá se do své vlastní krychle a kouká nevraživě z úzkých okének před tím čím dál nepřátelštějším okolím. Mám se chuť schoulit, zachumlat nebo si tiše sednout na lavičku a koukat na podzimně zbarvený kopec, který čas ještě nezměnil… heh, i ta lavička tu před pěti lety nebyla. Přál bych si, aby změny byly pozvolné, aby vymizela z nich ta dravost, kterou převracejí krajinu, abych mohl si na ně zvyknout a tráva stihla zarůst dřív, než bude znovu rozryta. Večer se obrysy změn naštěstí ztrácejí ve tmě a tolik netíží, je možné vyjít ven a trochu pookřát. Pouliční světla sem tam oranžově zasvítí a nabídnou skrovné pohledy do starých koutů a omšelých, ale přesto oddaně opečovávaných zahrad starých usedlíků. Něco zůstává, stále je možno se opřít o ty schované kouty, drobné detaily v podzimním dešti, mlze a tmě. Krajina se zahalila a ve svém hábitu skryla svou nahost. Podzimní listy zbarvují asfalt a zima jej rozpraská v nedotažených spárách. A až zítra, když půjdu do práce, pozdravím babičku v šátku, která se vždy během poledne vyšourá o dvou berlích na lavičku pod starou jabloň, budu vědět, že přes všechny ty bagry a stroje se ze vsi ještě nevytratil člověk.

Komentáře