Selma Lagerlöf? Žena budoucnosti!

Tento článek jsem napsala jako výstup k mojí závěrečné práci v maturitním ročníku. Původně mi článek měly zveřejnit Severské listy, ale z jaksi neznámých důvodů se tak nestalo, a proto bych chtěla využít flog.cz k tomu, abych mohla svůj článek publikovat.

Selma byla ženou činu, odhodlání a vzorem pro ty, kteří v životě chtějí něco dokázat. Narodila se na statku Mårbacka, tehdy poměrně hospodářsky prosperujícím komplexu. Její tatínek Erik Gustav Lagerlöf, bývalý důstojník, kterého Selma velmi obdivovala, obětoval pro statek všechno. Zdědil tento obrovský pozemek a začal budovat hospodářství. Neustále něco opravoval, vylepšoval, kupoval lepší stroje, zvířata a chtěl, aby se jeho rodina měla dobře a mohla si žít nejlépe, jak to šlo. Selma na tomto statku, po boku svého milovaného otce, strávila celé dětství. Celé dětství na statku sbírala příběhy z jejího okolí, které zasazovala do svých vlastních příběhů. V pubertě odjela studovat a stala se učitelkou na základní škole. Zanedlouho obdržela zprávu, že se statek musí prodat, protože rodina již na další údržbu statku nemá peníze. Selma chtěla s kariérou učitelky seknout již předtím a začít naplno psát, ale až otcova smrt ji k tomu přiměla na sto procent. Věděla, že musí napsat tak dobrou věc, aby jí vydělala peníze na to, aby statek Mårbacka koupila zpět. Tento impuls nastartoval její spisovatelskou kariéru. Svůj debutový román Gösta Berlings saga psala sice téměř deset let, ale stálo to za to. Kniha se začala prodávat a Selma začala vydělávat peníze. Koupila statek zpět a pokračovala v práci jejího otce a neskončila jen u zemědělství.

Tatínek, kterého měla tak ráda, zemřel, a tudíž se obrovského úspěchu své dcery nedožil. Pro Selmu to ale bylo jen dalším hnacím motorem pro to, aby její práce byla co nejlepší a tatínek se na ni mohl z nebe dívat a být pyšný, jak sama říkala. Vybudovala vlastní obchod s benzínovou pumpou, byla členkou městské rady, angažovala se i politicky. Účastnila se hnutí za hlasovací práva žen a zanedlouho seděla v jeho představenstvu. Byla pozvána na mezinárodní kongres o ženském volebním právu, kde měla projev před devíti sty ženami z dvaadvaceti různých zemí. Věděla, co má v životě smysl, a o věcech přemýšlela jinak než většina žen v té době. Její nadčasovost je až mrazivá, protože to skoro vypadá, že věděla, co se bude dít v budoucnosti. Pomáhala chudým, dávala práci všem, kteří ji chtěli, zaměstnávala šikovné lidi z okolí, kteří svou práci dělali rádi a poctivě. Dvakrát měsíčně se scházela s celým personálem, aby si řekli, co budou dělat lépe. Do toho všeho každý den psala, protože tlak od nakladatelství, které toužilo po dalším a dalším dílu, byl tak velký, že nebylo zbytí, a Selma věděla, že psát musí, aby uživila všechno, za co byla odpovědná. Je opravdu obdivuhodné, že toto všechno zvládala bez větších problémů, protože všechno, co dělala, se naučila sama, neměla žádné ekonomické nebo podnikatelské vzdělání. Zachránila ji její inteligence a přirozená schopnost řídit věci. Na sklonku jejího života jí ale energie docházela. Neustále ji na statek chodily dopisy s prosbami o peníze, a protože se snažila na každý dopis odpovědět a přihodit k němu nějakou tu bankovku, zabralo jí odepisování na dopisy i půl dne. Každý den za ní chodily návštěvy z celého světa. Každý den byl statek plný jejích obdivovatelů, kteří ji chtěli vidět. Dokonce měla i svou dvojnici. Když přijely děti, které ji chtěly zazpívat, tak Selma odpočívala a řekla jen: ,,Běžte tam, prosím vás…“ a Ellen Lundgren, její hospodyně, věděla, co má dělat. Vzala si na sebe Selmy talár a veliký klobouk, pod kterým byla sotva vidět, a šla na balkon vítat děti místo Selmy.

I co se týče osobních vztahů, byla Selma také napřed. Nikdy se nevdala, i když věděla, že by měla, protože dle tehdejších společensky nastavených pravidel by to tak být mělo. Neudělala to a někteří lidé se jí i smáli. Například jednou, když měli na Mårbacka zahradní slavnost, řekla si Selma, že by ji měla zahájit ona a že si ke stolu s připraveným jídlem půjde dát na talíř jako první. Vtom za ní údajně někdo přišel a pošeptal jí: ,,Selmo… dámy mají přednost.“ A takové provokace a narážky bývaly prý časté. Na plesech vždy proseděla věčnost, protože ji velmi zřídka někdo k tanci vyzval. Ale myslím si, že Selma si z toho až tak nic moc nedělala. Měla svou osudovou lásku. Dokonce dvě. Měla vztah se dvěma ženami. S učitelkou a politickou aktivistkou Valborg Olander a spisovatelkou a překladatelkou Sophie Elkan. Neustále si psaly dopisy, navštěvovaly se a jezdily spolu na cesty do různých exotických zemí. Se svými milenkami si neustále dopisovala. Věděla, že by společnost její homosexuální vztah nepřijala, a proto řekla, že veškerá uschovaná korespondence mezi nimi nesmí být zveřejněna dříve než za padesát let po její smrti, protože to už na to bude společnost připravená. Když porovnáme rok 1940, kdy Selma zemřela a rok 1990, měla Selma opět přesnou vizi o tom, co bude v budoucnu společensky akceptováno.

Dnes v roce 2015, když se houpu ve svém pokoji v jejím dřevěném houpacím křesle, které jsem po ní zdědila já, cítím k této ženě obrovský respekt a dost doufám, že se s ní třeba v nebi, nebo kde potkám a trošku pokecáme.