Když mi bylo dvanáct, poslouchal jsem od patnáctiletých, že nic nevím, že se ani nemůžu koukat na pořádné filmy a neochutnal jsem slast alkoholu. Když mi bylo patnáct, říkali mi osmnáctiletí, že jsem dítě, nechápu prý zodpovědnost a můj humor je infantilní. V osmnácti se povyšovali dvacetiletí, že jsem nevybouřený a že si hraji na dospělého, protože to mám formálně v občance.
Teď je mi dvacet a možná jsem se konečně vymanil z hierarchie věkové moudrosti. Nicméně jsem za těch dvacet let, i když by to do mě nikdo neřekl, jako to nikdo neřekne do mladých dnes, pochytil pár faktů, které můžu hodnotit bez toho, abych za sebou měl celý život. Pár vjemů, které mě praštily do očí už ve dvanácti, patnácti nebo osmnácti.
1) Ježíšek neexistuje
K tomuto poznání jsem, doufám, došel dříve než ve dvanácti, nicméně si často neuvědomujeme, jak důležité toto prozření může být. První náznak toho, že svět vlastně místo lásky a pravdy může obsahovat i zklamání a lež. Z nějakého důvodu se dospělí rozhodli uplatňovat po generace zvláštní úchylku dlouhodobého oklamávání dětí a spolu s tím se zbavovat statutu dárce oněch krásných hraček, které se jednou večer objevily pod stromem v obýváku. Strom v obýváku? Vánoce jsou vlastně obecně dost zvrhlý, nebo jsem možná zvrhlej sám. Nicméně mlátit kapry paličkou po hlavě do zpěvu dětského sboru z kazeťáku a následně posílat ořechy po vodě, triumfálně ještě dávat rybí šupiny pod ubrus a nakonec nutit děti volat z balkónu do nebes a tvrdit jim, že Ježíška teď sami zahlédli, ale děti to zase prošvihly. A do toho ještě ten tlustej šmejd Santa – vidíte už tu zvrhlost?
2) Všichni jsme hloupí
Tohle poznání mi dalo chvíli zabrat. Dlouho jsem si totiž říkal, že jsem k němu došel právě díky tomu, že jsem chytrej. Ale ne, jsem debilní. A ty taky, jenom jsi o trochu míň debilní než tvůj spolužák nebo soused, kterého jsi dvakrát viděl žrát vlastní holuby. Vím, že je to bolestné zjištění, ale je to tak. Nebo ses snad nikdy nespletl, nikdy ses nemusel omlouvat? Někdy jsme víc debilní a někdy míň, vždycky ale budeme hloupí. Musím tady dát vzpomenout statečným bojovníkům, kteří proti hlouposti bojují, ať už proti svojí vlastní nebo hlouposti ostatních – učitele a facebookové valéčníky. Každý den se prodírat názory lidí, kteří neudrželi svou touhu sdělit své vize světu a občas se k nim sám zařadit. Až budeme schopni pojmout veškerou moudrost světa, mohli bychom si to dovolit, teď bychom ale měli být střídmější.
3) Filmy pro dospělé jsou pro děti
Jak jinak si vysvětlit, že je děti milují? Film, který má na ČSFD 63% s odřenýma ušima a z jeho premiéry v kině se stala i derniéra, jsem viděl jako malý milionkrát, když si ho pustím dnes, nestačím se divit, jaká je to hovadina. A pokud se chcete dopátrat, o jakém filmu mluvím, projděte si filmy s tímto hodnocením, mluvím o všech najednou. Stačí, aby když film začíná, nás rodiče vyhnali z obýváku, nebo přepnuli na jiný kanál. Navždy už pak budeme o onom snímku snít a až ho jednou uvidíme, konečně dosáhneme klidu. A bude nám jedno, že tomu Lord Evictus udělil jen jednu hvězdičku, protože mu penis stál jen půlku filmu a scénárista by měl psát raději pro televizi Paprika, protože přesně tak byl zhulenej, když příběh tvořil.
4) Peříčko bylo špatný porno
Asi jsem vyrůstal přesně v tom zlatém období, kdy televizní vysílání u babičky končilo upoutávkou na závěrečný erotický pořad a byl jsem potom svědkem babiččina extrémně pomalého, leč na její věk a vitalitu extrémně rychlého přesunu k televizi, aby zabránila trvalému defektu mojí dětské mysli v důsledku pohledu na pravé ženské ňadro. Jednou tento závod o splnění své výchovné povinnosti prohrála a já skutečně zahlédl, při dnešním srovnání, mírně povadlý prs starší ženy. A opět jsem si dal předsevzetí, že až budu dospělý, budu každý z mých dnů končit u stanice Nova s očima připravenýma přijmout každou erotickou informaci, kterou do mě budou chtít nacpat. Jenže jsem vyrostl a peříčko se už nedává.
5) Occamova břitva nemá užití jen ve vědě
Moc zajímavý poznatek, ke kterému mě přivedl můj plukovník při výuce sebeobrany. Měl jsem sparovat se spolužákem, který, k mé smůle, byl držitelem bůh ví kolika titulů v bojových uměních. Stáli jsme proti sobě a poslouchali teoretický výklad. „Ví tu někdo, co je to Occamova břitva?“ zeptal se plukovník rázně. Můj spar partner odpověděl: „Odstranění zbytečného.“ A bylo to správně. Occamova břitva v podání sebeobrany má upozornit, že by se bojovník měl vykašlat na zbytečné únavné pohyby - kroucení rukou do podoby kobry, rozjíždění stardencu nohama, vulgární taunty na nepřítele, kapueru s točením se na hlavě a další hlouposti, který ho můžou stát život. V podání vůči mně to ale bylo odříznutí těchto zbytečností: upozornění, že začalo spárovací kolo, výuka efektivního krytu vůči trojtému kopu ze salta, takzvaného vypínače a varování, že je dovoleno kopat do hlavy. A tak jsem byl díky Occamově břitvě ukázkově vypnut.
6) Maskoti jsou hrdinové
Tohle si vezměte obzvláště k srdci, protože až příště bude vaši ratolest bavit obrovský slon, čáp nebo jiné zvíře, chci, abyste člověka uvnitř převleku vnímali jako hrdinu. Hasiči a policajti jsou oprati tomu nic. Kamarád mi jednou napsal, že potřebuje náhradu na brigádu, jestli mám čas, tak jsem souhlasil, proč taky ne, že? Ten důvod, proč ne, jsem zjistil, když jsem přijel. Budu dělat maskota. Kamarád bude slon u skákacího hradu a já, protože jsem tak vysoký, budu hlavním maskotem – psíčkem flíčkem. Tři hodiny budu chodit po obchodním domě, mávat na děti a objímat se s nimi. Už když se do převleku soukám, tuším, že mě čeká nejhorší den mého života. Venku bylo pětatřicet stupňů a můj oblek skvěle imitoval psí srst. Ostatní členové naší improvizované džungle dostali na obličej jednoduché, plastové masky, pár z nich chlupaté větší. Mně na hlavě přistála obrovská, obrovská plyšová koule psíčka Flíčka, která měla navíc urvanou karabinu, takže se mi na hlavě houpala jak plastová havajská tanečnice na palubce tiráku. Jediné, čím jsem ji mohl udržet v klidu, bylo, když jsem se plně zakousl do plyšového rámu uvnitř helmy. Po dobu mé práce jsem si připadal jak sex slave s náhubkem v puse. Ploužil jsem se obchoďákem a vesele mával na děti, které si mě přibíhaly obejmout, což byl jediný klad práce – dětské úsměvy. Kdyby ale viděli tu zpocenou gorilu, která je jejich psíčkem, asi by si obětí rozmyslely. V jednu chvíli mě tam nějaký dvanáctiletý kluk začal nakopávat do zad, když jsem se otočil, říkal jsem si, že si ho rodiče uklidní, nebo sám uzná existenci jisté hranice. Neuklidnili a neuznal. Po pátém nakopnutí jsem si k němu došel, přitáhl si ho sobě za rameno a otočil se na fotoaparát, že si uděláme fotečku.
„Myslíš, že v dvoumetrovém převleku je člověk metr padesát?“ zašeptal jsem mu do ucha.
Bleskl fotoaparát a zachytil jeho vystrašený obličej. Přátelsky jsem ho poplácal po rameni, když jsem se odkláněl a vítězně odešel. Už mě nenakopl.
7) Pohádky jsou pro dospělé
Je to vlastně celé naopak. Jako mladé nás sice pohádky baví, ale skrytě toužíme vidět každý krvák, jak už jsem zmiňoval. Jenže když dospějeme, karta se obrací a my ty dětské naivní příběhy prostě milujeme. Vlastně milujeme ten svět, ve kterém vyhrává dobro nad zlem, svět, kde jsou princezny a princové, živé hračky, mluvící příšerky a létající baráčky. A jsou to právě tyto filmy, které mají mnohem hlubší poselství než kdejaký psychologický thriller. Filmy, u kterých se úspěšné vracíme do dětských let, snímky, které vlastně ve výsledku nesou poselství, které dítě nemůže pochopit, je tam schované pro rodiče, kteří se dívají spolu s ním. A pak se dítě vždycky ptá, proč jsou rodiče u tak veselého filmu smutní. Příšery, které budou energii místo z křiku vyrábět ze smíchu, dědeček, který musí zahodit celou minulost se svojí ženou, aby mohl zachránit přerostlého pštrosa, robůtek, který se naučil milovat, rybí otec, který proplave pro svého syna oceán. Geniální.
8) Láska nevymřela
I když se jí v posledních letech příliš nedaří. Mladí si užívají života bez zodpovědnosti, bez pořádných závazků a plnohodnotný vztah k takovým aktům patří. Proto se raději spokojí se vztahy volnými a lásku zvrací možná tak večer přes zábradlí mostu u jednoho z klubů. Ale i tak je vidět, že každý lásku hledá, a že každý se ji snaží pochopit. A to mi dává naději.
+420 721 733 951
Komentáře