Ona

když probudila se podzimním slunkem

Byl podzim. Dubová alej. Spíše dva stíny než postavy. Aby mizely ve svítání. Tiše. On šel první. Byla nesvá, cupitala. Její bíle šaty vlnily se v nejistotě. Loďky se houpaly na jezeře. Bylo ráno a ony dopluly. Čekaly osamoceně, aby už nikdy nikoho nepřivítaly. Čekaly v trouchnivění. Čekaly ve vlnách větru. Čekaly v odluce. Šla a šumělo listí. On vytrácel se světlem. Vytrácel se ve svitu slunce, v paprscích skrz koruny stromů. Tak lehce. Nenápadně, aby se mohla usmívat. Cupitala po listech malíře. Každý krok byl tahem. Alej se dloužila. Stromy skláněly hlavu nad ztrátou barev. To jen aby mohla našlapovat. Hodiny tikaly a stíny se vytratily. Sochy čekaly, až promluví svou něžnou lidskostí. Milovala se v každém kroku. Milovala se ve vodě. Milovala se v dešti. Milovala se ve větru. Loďky čekaly. Alej smutnila, když odešla. Vycházela v pole a nach zbělal. Bílá oblaka se beránkovatěla. Baculatě se culila. Mrkotala. Ploužila se. Její bílé šaty tančily na obzoru. Chtěla být mraky. Byla oblaky. Líbala pozdní sklizně. Líbala obilí. Její krůčky se dloužily, tak jako noci, které neměla ráda. Vždy sama samotinká. Mžourala do rán a budila se s krůpějí rosy, tak aby ho mohla nechat mizet v ranním svitu. Olízla si rty a jemně je nakousla, protože tak to dělá vždycky, když je trochu hladová. Hladová po jeho stínu a ranních loďkách. Hladová po pocitu dvou loděk houpajících se na vlnách přes noc až do rána. Být chvíli někým jiným a pak ho nechat zmizet, aby zbyl jen její pocit, nic víc, protože není již ničeho potřeba. Voda se tetelila. Alej se rmoutila. Stromy osaměly a ona stála na horizontu a usmívala se. Klobouk se stužkou, aby jí slunce nezářilo do obličeje. Klobouk, aby házel stín. Klobouk, aby se zasmála. A ve stínu byla sama…


Obrázek: Light in the fog - Leonid Afremov

Komentáře