Kabaret

Trikolóra slov a trochu šampusu rozlejvat jen tak po zemi, neb víme, že se to smí. Jen tak na pohodu. Lehce se rozmařit. Rozpít se v náladě, trochu jako vodovky, trochu jako rozmačkaný ovoce. Nechat se lehce přidrtit a vydat všechny barvy. Slova co nejvolněji zněj. Myšlenky jen tak hupky dupky z hlavy. Trochu charleston. Však to znáte. Hůlky, klobouky, rukavičky a příjemnej úsměv. Bílý zuby, však to je samozřejmost! A ženský ve fracích nikdy nebyly mlaskóznější, tak nějak k polibku a celovečernímu obdivování. A stepky harašej vo podlahu – klapání do konečků prstů a pak rázem proběhne celým tělem. Chuť se přidat. No tak! Pojďte! Čekejte, až chytnete rytmus a pak raz dva tři. Bejt takovej samolibě příjemně jistej, že vám to dneska tančí. Otočka. Počkat! Někteří by možná řekli, že se chováte obscénně, jsou tu takoví! Blázníte? Žertujete! Já to vždy věděl. Vždyť se jen málo opili! Nebuďte k smíchu! Nalejte jim! Trochu do duše. A vyplázněte jazyk, neb to se dělá za takových chvílí. Pak nonšalantně mrknout očkem. Lehce se usmát. A pokračovat. Nechcete snad někde čekat? Na koho sím vás? Nějaká žena! Pche! Máte muže k tanci! Nějaký muž? Vy jste k smíchu! A to je dobře. Ještě jednou. Do víru. Jen tak na skok. Polobotky. Tak trochu protáhnout lýtka, a aby si ženská přihupkla na koleno. No pojď holka! Ještě jedna otočka a výhoz! Možná by někdo řekl, že mu černé rýhy v podlaze vadí. Och! To by, ano, mohl! Ale barman se usměje. „To se zaplatí z útraty!“ Neb šampus nikdy nebyl kabaretnější. Lehce vyšumět v hlavě. Bublat vzpomínky o hladinu noci, kde vyprchají. Vše zapomenout. Jen groteskovat přes celou noc a sílit každým krokem. A zas si počkat na další rundu. Trumpetista. Černoch jede sólo. Jen tak leží na zemi a vytrubuje vysoké tóny, tak nějak přirozeně. Mimochodem. Jako kdyby to dělal každý večer. Lopatky zabořené do parket. Pnoucí se břicho. Poslední smítky vzduchu. Pak vycachtané piano. Rozverné bubny. Tichej nakračující saxík. A prosím, ještě jednou! Možná byste řekli, že jsem nejšťastnější a možná by to bylo pravdou. Jen, přeci jen, přiznejme si, že život je tak trochu kabaret. Kabarety vyprchají s šampusem a zbyde vám politý koberec. Ospalý, leč, ano, milý číšník. A tak nějak vydechlý poslední tón. Odvázat motejla. Povolit propocenou košilu. No a pak se prostě posadit a vychutnat si ten poslední drink. Asi by to bylo i trochu smutné. Ano! Ale zítra je to tu znovu. Možná je to ještě smutnější. Ano! Ale ono chodit po stropech nikdy nebylo snazší. Tak trochu jako kdybyste měli nožky na stole a čekali na nekonec. Tik, ťak a šampus byl zas a znovu šumivější, snad až do lehce vyprchaného konce, ale však, víte… ona je tu vždycky další láhev.