Úvodní poznámky
Studenti v rámci naší školy (PVŠPS), kde studuji druhým rokem psychologii, založili společně Studentskou skupinu pro pomoc uprchlíkům, neboť psychologie, stejně jako naše škola, říká, že starost o druhé lidi je starostí o sebe i o svět. Skupina se proto snaží najít možnosti pomoci, stejně jako zažít autenticky, nikoli zprostředkovaně, současnou situaci na hranicích, vnímat lidské příběhy a individualitu, která je mnohdy mediálně i společensky zašlapána generalizujícími výrazy, vedoucími často k zjednodušování, strachu či nesnášenlivosti. První formou pomoci naší skupiny jsou dobrovolnické výjezdy, první se uskutečnil 25. – 30. 12. do Makedonie a druhého se účastním nyní já coby člen osmičlenného týmu, který je nyní od 4.1. do 10.1. v Srbsku u městečka Šid.
Touto formou poznámek se chci podělit o svůj zážitek, postřehy a příběhy. Ještě než přejdu k vyprávění z místa, rád bych zde uvedl několik bodů, které jsem si před cestou sepsal a které mi přišly důležité:
- Ať už prožiji cokoli a napíši kdovíco, vždy to bude jen individuální, osobní prožitek jednoho dobrovolníka a zachycení jednoho krátkého momentu. Situace se neustále proměňuje, lidé, stejně jako pohledy na věc se různí. Bude to záznam i prožitek drobný, ale z drobných věcí vznikají věci větší a důležitější. Nejsem a ani nemohu být objektivní, každé uchopení reality jazykem, fotkami, nahrávkami je jejím zkreslením. Poznámky jsou snahou poslat zážitek o dům dál a učit se z něj při dobré vůli.
- Uprchlická krize je ryze evropským problémem a stavět se k ní zády je alibismem. Pomoc lidem na přechodech má pro mě dva rozměry, jednak čistě humánní (pomoc krátkodobá) - pomůžu člověku v nesnázích, ať už jsou mezi námi rozdíly názorové, politické, náboženské či rasové, tato pomoc by měla být apriorní, s tím je důležité si uvědomit, že i mezi dobrovolníky se názory na řešení imigrační krize různí a že je tato pomoc apolitická, politická řešení jsou v procesu a budou se vyvíjet postupně a dlouhodobě, s tím se váže rozměr druhý, psychologický (pomoc dlouhodobá), kdy je součástí mé práce, abych pochopil nově přicházející, poznal jejich příběhy a kulturu, neboť někteří z nich, ať už budeme říkat a činit cokoli (odmítat či přijimat), tu s námi žít budou (ať už u nás či v zahraničí). A abych přispěl k řešení tohoto evropského problému, musím se učit a hledat nejlepší způsoby společného života, abych během následujících 50 či více let (budu-li živ a zdráv) přistupoval v rámci své práce k této problematice zodpovědně a směřoval k jejímu řešení. S tím se váže, že i jiné profese a instituce by měli problému čelit a přijmout jeho existenci – učitelé a školy vzděláváním, firmy a podnikatelé pracovními příležitostmi, města a lidé v sousedství komunikací a předáváním toho, co je pro nás zde důležité – jazyka, kultury, zvyků, tradic i zákonů. Každý můžeme přispět a nevnímat krizi jako náš problém, neboť je to problém společný, evropský, je alibismem. Pomoc na hranicích je má forma pomoci, jak tento problém dlouhodobě řešit a přistupovat k němu.
- Neexistuje způsobu, jak bych se na následující týden připravil či si jej sám pro sebe s určitostí představil. Hádám, usuzuji, plánuji, tak je tomu vždy, když nejsme přímo na místě. Někdy mám pocit, že hádám a usuzuji více, než prožívám a činím. Doma mám hromádku nepřečtených novin, není to jen hádání? Usuzování? Které pak vede mě samého k dalšímu hádání a usuzování? Inu, občas je dobré hádat, usuzovat, ale protipohyb vůči tomu musí být výraznější – reálná pomoc je oním protipohybem.
- Stejně jako pomáhat je důležité vyprávět a předávat příběhy, mluvit o nich, poslouchat je, sedět kol pomyslného ohně a střídavě s pokorou vypravovat a poslouchat. Ničeho více netřeba.
Den 1.
Jeli jsme přes Slovensko a Maďarsko do Srbska, na dálnicích ještě ležela Silvestrovská nadílka a my tak potkávali jednu bouračku za druhou. Jelikož jsme z posledních zpráv slyšeli, že plné dodávky oblečení obrací na srbských hranicích nazpátek, rozhodli jsme se většinu materiálu nechat v refugee pointu v Szegedu, kde jedna rodina organizuje svoz oblečení a dostává je porůznu za hranice. Říká se, že dětské botičky jsou nejčastějším kupónem na otočku, přesto jsme jich pár vezli spolu s dalším oblečením a na hranicích sýčkovali, že nás co nevidět obrátí. I tak jsme nakonec projeli. Srbsko nás přivítalo sněhem a kontrasty, městské osídlení přecházelo na vesnické z domu na dům. Vedle roztodivných paneláků se choulily chajdičky. Všude bylo silné bílé či oranžové pouliční osvětlení, široké asfaltovo-betonové bulváry a do toho sníh, tmavá noc a lehká mlha. Z krajiny čouhalo industriálno a východní materialismus, který se prolínal s balkanskými lidovými prvky rozpadlých opuštěných domů a drolících se i opravených kostelů. Každý kout vypovídal, že se zde mísily různorodé kultury a že tudy běžely dějiny. Krajina chmurná, opuštěná, ztemnělá, ale spolu s tím i kouzelná a tajuplná.
Hustým sněhem jsme se nakonec kol jedné docourali do Šidu. Noční směnu v Adaševci jsme už nestihli, začínala od půlnoci, a tak nám nezbývalo, než s vděkem ulehnout v domku pro dobrovolníky, kde nás čekalo osm teplých postelí a wifi, z které píši tyto řádky.
Zářijový a řijnový punk nás nečeká, do prosince se organizace kolem pomoci uprchlíkům až neuvěřitelně zdokonalila. Sněžilo, v Srbsku začnou zítra Vánoce a my usínali s Vánoční náladou. Dobrou.
Den 2.
Čtyři z nás jeli do Adaševci na směnu od 16:00 do půlnoci. Staví zde autobusy s uprchlíky, které čekají na vlak, který osazenstvo odveze do Chorvatska. S podivem jsem se koukal, jaká je zde organizace. Je zde vcelku velké zázemí ve starém motelu, kde jsou lékaři bez hranic a celá plejáda dalších neziskovek, vaří se zde čaj a polévka, děti zde mají koutek a všichni se snaží vytvořit jakés takés útulno - ve volném čase si tu všichni dobrovolníci postavili sněhuláka. Pro případ krize jsou zde vybudovány stany pro cca 800 lidí a připravují se další, kdyby nějaký stát uzavřel hranice, či se stalo něco s vlakem. Neziskovky ze Srbska rozdávají lidem balíčky s jídlem a další oblečení rovnou z obchodů ještě s cedulkami, což občas vede k smutně vyhozeným "pouze" mokrým botičkám či jiným věcem, které se posléze kvůli hygieně nedají "recyklovat". Je zde však stálá nejistota, kdy člověk bude mít možnost se znovu obléct do čistého a oblečení je mnohdy to jediné, co uprchlíci mají. Z druhé strany je zas zbytečno kritizovat nerozvážnost při rozdávání, přeci jen, ošaťte několik stovek lidí během chvíle.
Během naší směny přijelo okolo 8 autobusů, sníh a mráz se začíná projevovat, ve dnech, kdy zde byla špička, jich tu bylo i 30. V rámci Czech Teamu rozdáváme plenky, vložky, chybějící oblečení a informace, kde co kdo najde. Také se snažíme lidem ukázat, jak si sušit oblečení na motelových topeníčkách. Kdybyste na horské túře umístili výpravu do místnosti s topením, za pár minut máte z místnosti prádelnu a smradlavé doupě, avšak málokoho ze Syřanů napadne sušit si oblečení. Jeden ze Syřanů, který uměl perfektně anglicky, ještě před válkou studoval elektrotechniku a pracoval v sociálních službách, nám vysvětloval další rozdíly. Boty se nosí bez paty, bundy se málokdy zapínají či dopínají ke krku. Naše zima je pro ně zkrátka tak trochu španělská vesnice.
Je zde plno malých dětí, ať už jste kdekoli, všude na nějaké narazíte, a mile oživují noční pochmurnost. Plínky jdou na odbyt. Podmínky jsou i přes veškerou organizaci mizerné, všude smrdí toitoiky, několikrát jsem nad kartáčkem a prosbou o tekoucí vodu pokrčil rameny, v autobusech je dusno, nepříjemno, těžko dýchatelno a po deseti i více hodinách s dětmi a v navlhlých věcech i dosti smradlavo. Autobusy stojí seřazeny a čekají stejně jako lidé v nich a v motelu. Když jsem odjížděl o půlnoci, prognóza byla, že vlak bude připraven v 7 ráno. Čeká je dlouhá cesta zasněženou Evropou a Německo je ještě daleko.
Ze všeho byla cítit nejistota a zmatek. Když jsem se sám vcítil do jejich situace, bylo mi ouzko, v cizí zemi na neurčité cestě s neurčitým výsledkem, v neurčitém motelu a smradlavém busu, všude jsou lidé, kterým nerozumím ani jazykově ani kulturně a oni mně také ne. Říkal jsem si, tato dobrovolnická práce už není o rozdávání plínek a oblečení. Bez nás, Czech Teamu, by se obešli, zahlceni všemi dobrovolnickými organizacemi. Zde je důležité něco jiného - mluva, komunikace, poznávání kulturních rozdílů, aby oni nebyli jen uprchlickou vlnou a my nebyli jen vysněným bludným Německem. Sny a iluze se musí rozplynout na obou stranách. Musíme spolu hovořit a poznávat se přes všechny nesnáze, protože v tom stáváme se lidmi.
6.1.2016 3:37
Ze Srbského Šidu zdraví
Dan
a Tereza, Markéta, Janča, Jáchym, Janek, Vašek a Edita
+420 728 666 492
Komentáře