První díl zde: http://www.flog.cz/post/?postId=262
Den 3.
Mezitím, co se ostatní z naší skupiny střídají v Adaševci na směnách, já s Jankem vyrážíme o půl sedmé do Bělehradu vyzvednout na letiště naší německou koordinátorku Katju, nakoupit dětské plínky a nějaké oblečení v bělehradském China town.
Okolí Bělehradu, tak jako snad každé velké město, je lemováno skladišti a velkoobchdy. Na předměstí pak naleznete nejrůznější variace betonu v různorodých panelákových podobách, díky blemcavému sněhu a mlze vše v nekonečných odstínech šedi. Bělehradské China town se nikterak neliší od ostatních, najdete zde nespočet umělotinových blikavolesknoucích se blbostí, malé místnůstky s kouřícími rýžovary a nudlovary, děti trávící za pokladnou polovinu dětství a poulící oči na seriály a hry běžící v mobilu, podivuhodné obchodníčky, s kterými handlujete pomocí kalkulátoru, srbsko-mandarinsko-česko-anglické hatmatilky, rukou a nohou, ale i nepostradatelnosti v podobě bot a bund, které jsme potřebovali. Nakonec jsme po dlouhém smlouvání a hledání nakoupili 48 párů zimních bot, jednu za 1200 srbských dinárů (cca 260 Kč), dětské zimní botičky jsme usmlouvali na 300 (65 Kč) a k tomu pořídili několikero bund.
Celý nákup se choulil v koutku dodávky - vystačí sotva na jednu směnu. Zimní boty mizí vždy rychle, nahrazují často doslova rozsypané papuče či tenisky, které fasovali v Makedonii či Řecku ti, kteří nepotřebovali tak akutně teplou obuv jako ženy a děti, ty povětšinou to nejzákladnější mají, ale bedny s ponožkami, čepicemi a rukavicemi už při noční službě zejí prázdnotou.
Letiště nás vítá rozpadlými okřídlenými veterány kdesi na odstavišti. Nabíráme Katju, hned dělá několik telefonátů s bělehradskými místy pro imigraci, když jedno zjišťuje, že máme dodávku, slibuje náklad.
Projíždíme centrem Bělehradu, mezi historickými budovami a různorodou zástavbou se tyčí bývalé Ministerstvo obrany poničené bombardováním NATO v roce 1999 v rámci války v Kosovu. Války a rozpad Jugoslávie je zde stále výrazně vidět, ať už jsou to poničené a zbombardované ruiny budov či kostelů, nebo opuštěné domy a stavení po Chorvatech. Sám vím o konfliktu tak málo a neustále si říkám, jak je těžké porozumět sitaci v cizích zemích, adekvátně ji ohodnotit, posoudit. Sotva se vyznám v situaci v České Republice, jak pak mohu porozumět tak živému a živelnému Balkánu a co teprve Sýrii a lidem z ní! Tolik věcí, které nevidíme a nezohledňujeme a tolik věcí, které je nutno poznat. Mezi dobrovolníky jsou Slováci, Maďaři a jeden Rus, každý vypráví o své situaci doma, každá je zcela novým, těžko srozumitelným světem. Nikdy nesmíme zjednodušit takové světy, národy a kultury na jednoduché ano či ne. A snažit se porozumět krůpějím a zlomkům toho všeho je nepsanou povinností.
Dojeli jsme do centra v Bělehradu, je zde provizorní středisko pro imigraci a skladiště s oblečením od dárců i s hygienickými potřebami. Rozkládá se mezi garážemi, je zde rozmístěno několik buněk, stany a celtové stříšky. Vše se dělá tak trochu na koleni, některé krabice pod přístřešky zavál nedávný dotěravý sníh. Centrum vede milý úsměvavý Brit ve štramáckém kabátci a s hřejivým přízvukem. S deskami oběhl sklad a během půl hodiny nám zaplnil většinu dodávky. Tomu říkám jiné nakupování!
Věci jsme odvezli do skladiště Czech Teamu, které vypadá trochu jako bývalá hasičárna a zásoby jsou zde velké, avšak při představě tisíců lidí denně se náhle jeví titěrněji a titěrněji. Přesto se infrastruktura na Balkánské cestě jeví jako stále lepší a organizace se stále více zdokonaluje. Všude se počítá s tím, že problém bude trvat dlouho. Je neuvěřitelné, jak se různí lidé, různých národností a kultur dokáží tak rychle zorganizovat a vytvořit fungující systém pomoci s vcelku složitou distribucí a logistikou. Fungování skupiny skládající se z tolika různorodých jednotlivců, mě nikdy nepřestane fascinovat.
Dojíždíme zpátky do dobrovolnického domku, kde nás čeká jídlo uvařené ostatními a pár hodin spánku. Za chvíli začíná směna od půlnoci do osmé ranní.
Den 4.
Malátně vstávám a jedeme do Adaševci. Čeká na nás cirka dvanáct autobusů, další dorážejí během noci. Vše je však ospalé a klidné, všude se podřimuje, je trocha času se více věnovat lidem a ptát se, co přesně potřebují, zatímco během ranní služby, na které byli přátelé, je to jedna velká mela. Vše plyne pomaleji, balíme plínky, děláme pořádek ve skladišti, rozdáváme prádlo, čepice, šály a rukavice.
Je zajímavé vidět, že i navzdory situaci si lidé zachovávají své způsoby, vychování, úroveň. Na lidech je poznat jejich vzdělání, hned se chovají vlídněji, jsou méně vystrašení a hektičtí a jsou daleko více v klidu. Celá noční směna na mě hned působí přátelštěji. Mám z mnohých těch lidí radost, mají co nabídnout a my jim též, stejně jako bude s některými lidmi starost. "Dobráků" i "padouchů" je tu stejně jako v každém lidském společenství. A vždy shledávám daleko více věcí, které nás spojují, než rozdělují.
Jazyk mi neustále nejde do hlavy, hrozně rychle jej zapomínám, mluvím s nimi anglickou rukonožnou hatmatilkou a trochu si vyčítám, že píšu poznámky a nepřelouskávám si slovíčka. Ale na druhou stranu si říkám, že v tomto případě je krátkodobé neporozumění cestou k dlouhodobějšímu porozumění.
Jména a momenty mi splývají, vše se děje moc rychle a v skladišti hřeje radiátor a občas je dobré ulehnout do pytlů s oblečením a na pár minut si dáchnout.
Svítá, cesta je rozmlžená, večeřosnídáme chléb, v jedenáct dopoledne uléhám, ranní směně doráží dalších 13 autobusů. Sepisuji poznámky a další půlnoční se už zase blíží.
7.1. 2016 22:54
Ze srbského Šidu zdraví
Dan a Tereza, Janča, Jáchym, Janek, Edita, Markéta a Vašek
+420 728 666 492
/
easymagazine.cz/uzivatel/danielwagner
Komentáře