Tyto řádky vznikly po mém 48 hodinovém pobytu v nemocnici. Když to shrnu do jedné věty, budu znít jak Neil Armstrong. Šlo o malý zákrok, ale velkou zkušenost. (Tak to asi radši shrnu do dvou stránek…)
Takhle s odstupem, první vzpomínka, která se dere ven, je ten praktický pocit bezpečí, kterým jste v nemocnici obklopeni.
Někdo to tak nevnímá. Někdo si svůj pocit z nemocnice zakládá na pacientech a na všem „zlém“, co se jim stalo a děje. Vlastně ne jen někdo, ale většina. Ten nepříjemný makabrózní feeling z budovy, kde se koncentrují lidé, se kterými není něco v pořádku. Neříkám, že ten nepříjemný pocit neznám. Znám, z dřívějška. Ale teď už to beru úplně jinak. Přímo naopak.
„Jak se jmenujete? Musím to tu pojmenovat. Chápete, aby se vědělo, jak vám mají říkat. Vaše jméno, jak se jmenujete?“ vyptával se mě horlivě zdravotní bratr, který mi vtrhnul do dveří. Na jednotce intenzivní péče se moc neklepe. A když už, tak rozhodně ne pro to, aby se doktorům a sestrám dostalo vašeho svolení vstoupit. Zde je klepání jen zvuk, co vydávají už otevírající se dveře.
„Zvednu vám trochu postel, chcete?“ zeptal se zdravotní bratr. Mohlo mu být tak pětašedesát. Vůbec se neusmíval, ale byl neskutečně roztomilý. Takový ten hyperaktivní děda, jehož kaštanové oči na mě urgentně mrkaly, jakoby mi chtěly morseovkou sdělit tajnou zprávu.
„No, chci, ale říkali, že ještě nemůžu.“
„Jen na chvilku,“ řekl zdravotní bratr a spiklenecky na mě mrknul. Cítila jsem, jak se mechanická postel hlasitě zvedá.
„Dobrý takhle?“
„Supr,“ řekla jsem s úlevou.
„No proto,“ zabručel. Pak popadl modrý fix, který si před tím položil na moje nohy, a začal si s ním netrpělivě klepat o dlaň.
„Katarína Brányiková,“ řekla jsem a on začal hned psát.
„Počkejte, to se píše maďarsky – B-R-Á…“ Ani jsem to nedořekla a on ke mně otočil lísteček se správně napsaným jménem.
„Dost dobrý, vy jste Maďar?“ zeptala jsem se. A to spíš ze srandy. Hodně ze srandy.
„Igen,“ řekl a nahodil bezzubý úsměv, který hned v té samé vteřině i skryl. A já v tu chvíli pochopila, proč se radši neusmívá a také to, že tento Maďar bude na dalších 24 hodin můj nejlepší kámoš.
Ležela jsem tam a přes zeď poslouchala doktory, jak se baví s pacienty o jejich diagnóze, prognóze, plánech, nadějích, číslech, nástrahách… Bylo to jako obyčejná snídaňová debata. Špatné zprávy si mezi sebou říkali tónem, jako kdyby jen oznamovali, že zítra bude pršet… „Doufám, že najdu deštník, zítra má být hnusně…jo a pana Voráčka budeme muset odpojit od přístrojů. I když ono má být hnusně jen odpoledne, a to už budu doma. Tak nevím.“
Pochopitelně. Vždyť asi jen krom válečných polí a hřbitovů je nemocnice jedno z mála míst, kde život není brán jako samozřejmost.
Lidé jsou přirozeně naprogramováni na to, aby si neuvědomovali křehkost svého života a života celkově. Kdyby nám to všem naplno docházelo (jak jednoduché je umřít), tak jsou ulice prázdné, protože prostě nikdo strachy nevychází.
Ovšem pro člověka, který po celou dobu své existence nebral život jako samozřejmost (mluvím přesně o sobě), není prostředí nemocnice ničím děsivým, naopak, něčím přirozeným.
Nemocní, zranění, ohrožení tu byly, jsou a budou pořád. Nemocnice je pouze budova, kde se tito lidé koncentrují. Nic víc, nic míň.
Křehkost lidského života jsem si uvědomovala už od malička. A místy jsem to jako dítě nezvládala. Pamatuju momenty, kdy jsme se s matkou procházely v potravinách, a já se pustila do křečovitého pláče, který nešel zastavit. Prostě jsem si představila, jaké to bude, až jednoho dne umře. Až jednoho dne umřu já.
Děsilo mě víc věcí zároveň. Děsila mě představa bez ní. To, že jsem nemohla vědět, kdy přesně to nastane a nejvíc ze všeho mě děsilo, jak moc je to nevyhnutelné.
Po pár takových incidentech to matka řešila účinným okřiknutím, které vždy zabralo. Tyto stavy byly jen přehnané ponoření se do představy. Stačilo málo, já se probudila a obzor se vyjasnil.
„Prosím vás, na zemi mám jablko. Podáte mi ho prosím?“ zeptala jsem se urostlého doktora, který vypadal jak vystudovaný vyhazovač.
„Samozřejmě,“ řekl pan doktor s neidentifikovatelným přízvukem. „A co vy tu děláte? Takový mládě, vaším kolegům na kardiologii je v průměru 70 let,“ řekl, když se skláněl.
„Kolik vám vůbec je?“ zeptala se sestra, kterou jsem si před tím vůbec nevšimla. Najednou se vynořila za doktorem. Byla malinká a dost při těle. Měla krátké vlasy, zapadlé oči a tlusté prsty, kterými něco obratně nastavovala na monitoru.
„Dvacet.“
„To jsou dobrá čísla,“ pronesla pochvalně, když pozorovala moji srdeční činnost.
„Dvacetiletý kardiak,“ řekl doktor.
„Zlomené srdce?“ zeptala se setra.
„Já myslela, že jen metaforicky, ale asi úplně,“ pronesla jsem přidušeně, když mi doktor stlačil ránu na třísle.
„Když já mám radši stařečky,“ usmívala se sestra a laserovým teploměrem mířila na můj spánek.
„Jinak je vám dobře?“ zeptal se doktor.
„Jo,“ řekla jsem, „ale je mi hrozný vedro a bolí mě hlava. Je tu vážně takový vedro?“
„Teplotu nemá,“ oznámila sestra a ukázala doktorovi teploměr.
Doktor se na mě zkoumavě zadíval. „Víte, jak se to tady jmenuje?“ zeptal se a překřížil ruce.
„Jako… tahle nemocnice?“ ujišťovala jsem se, zda to myslí vážně.
„Ano,“ odpověděl s kamenným výrazem. Myslel to vážně.
„No, Vinohradská,“ řekla jsem a monitor změnil čísla.
„A víte, jaký je rok?“
„Šestnáct.“
„Táák dobrý,“ pousmál se a spolu s kolegyní vykročili ven. Jako pan Pávek a Otík ve Vesničko má středisková.
Komentáře