Péťa

„Sorry, ale takhle to tady bylo už dřív“

„Co?“

„No ty molitany v altánu.“

„Nevim, já tady nejsem moc dlouho“

„Vždyť to je strašný. Můžou spát kdekoli jinde. Teda my můžem.“

„Jak my?“

„No my bezdomovci. Promiň, jestli tě rušim.“

„Ne, vůbec. Chceš si sednout?“

„Tak jo. Víš, já byl teď v Itálii a teď jsem se teprv vrátil. To je hrozný, když se ty hovada ožerou a dělaj tady bordel. Ikdyž je fakt, že ta zima tady se bez chlastu zvládnout nedá. Je to ale paradox. To víš, o žílách a chlastu.“

„Tušim něco.“

„Já byl přes zimu ve Španělsku. Tam bylo krásně.“

„Ty takhle cestuješ?“

„Jojo, zejtra jedu do Benátek. Stavim se ještě na zahradu po mámě, dám na baťoh ceduli Brno a pak Vídeň. To už znám tuhle cestu. Padova je krásný město a Florencie taky. Jezdil jsem na kole, ale to mi právě v tom Španělsku ukradli. To jsem se strašně nasral. Pak to byla těžká cesta domů. Jel jsem přes sever a přes Německo. Tam je to ale stopem strašný.“

„Proč?“

„Víš, musíš tam chodit stezkama, který vedou pod silnicí a tam tě nikdo nevidí v autě. Já jsem Péťa.“

„Já Kosťa.“

„Zase jsou ale Němci hodný. Normálně mě třeba zastavil týpek na ulici a dal mi do ruky desetieurovku. Strašně pracovitý jsou. Já se nedivim, že tam bylo tolik velkejch umělců. Ale zase jedou všechno podle plánu. Nejsou tak spontánní jak ty Italové třeba. Moje bejvalá byla Italka.“

„Bejvalá?“

„Jo, podváděla mě s nějakym magorem. Je na mě naštvaná, že jsem jí nedal vědět. Když mě ty mobily a internet jsou úplně cizí a nějak jsem se k tomu nedostal. Ale to je blbá výmluva. Stejně neni den, kdy bych si na ní nevzpomněl.“

„A kde jsi všude byl?“

„Všude skoro. Ale ty taky nejsi odtud, co?“

„Jsem z Prahy.“

„Ale jako z Česka.“

„No táta je Řek.“

„V Řecku je taky nádherně. Ale právě s těma Němcema se moc nemáte rádi, viď?“

„Moc ne.“

„ Oni jsou ale velkej národ. Však Řekové taky. Ale jinak. Možná se hádaj právě proto, že jsou tak jiný.“

„Možná.“

„V Německu je super, že se tam plechovky vykupujou za 25 centů a taky se tam dá najít v popelnicích u supermarketů spoustu skvělýho jídla normálně. Tady už s náma vysíraj. Polejvaj to zemní vodou a pak se to nedá žrát. Komu to prospívá? Tenhle přístup, že „co si nekoupíš, to ti nepatří“. Jakej to musí bejt člověk, aby hledal obživu v koši?“

„Taky tomu moc nerozumim. Jak to zvládáš ty?“

„Ale docela dobře. Ráno si dám makovej čaj a jointa a pak už si jen tak chodim.“

„Nechybí ti něco?“

„Možná, aby lidi byli hodnější a nehnali se furt za nějakejma sračkama. Já proti tomu nic moc nemám, ale co je to za život? Srát na dnešek kvůli zejtřku? Já neříkám, že žiju nejlíp, ale jsem spokojenej aspoň.“

„A nejsi osamělej?“

„Ani ne. Já nejsem moc společenskej. Ale když je to se mnou špatný, tak si s někym pokecám, jako teď s tebou.“

„Tak to je super.“

„To je. Já jsem spokojenej. Mám makovice a trávu zadarmo. Zahrádku – miluju zahradničení. Já se vlastně vracim jenom kvůli těm kytkám. Mě úplně vysírá, když je někdo morduje tou motorovkou. Vždyť tu kytku to bolí, ty vole. Já jenom nůžkama. Čistej řez. Doktor tě taky nařízne skalpelem a ne pilou. Ikdyž já bych o doktorech neměl mluvit. Nemám to zaplacený. Ale takhle to prostě je. Já nechci nic po státu a on přece nemůže chtít nic po mě. Takže když se mi něco stane, tak musim doktorovi zaplatit nebo chcípnu. Jsem s tim smířenej. No dobře, taky se vracim kvůli těm makovicím a trávě.“

„To je tvoje kafe a cigáro po ránu?“

„Jojo, čaj ze čtyř pěti makovic a celej den jsem takovej rozvolněnej. Všechno tak příjemně brní a já si jen tak pluju. No a pak si kouřim nějaký ty jointy nebo George, jak jim říkám. Pak je všechno takový příjemný – to jsem spokojenej. Akorát mě občas právě v tomhle stavu nasere, jak moc velký zmrdi dokážou lidi bejt. Obzvlášť tady v Česku .. nebo na Moravě, to máš jedno. S nima chci prohodit jedno slovo a oni né, že by řekli, že nemaj čas nebo že nechtěj třeba, ale prostě mě ignorujou. Jak kdybych nebyl. Nebo jak kdybych byl nějaká debilní dredatá moucha v roztrhanejch botách.“

„Ale vždyť to furt neni tak hrozný. Je hezkej večer, co by nás mělo srát?“

„To je fakt. Nejde o to, co by mělo srát nás, ale je – lidi. Vysvětli mi, za čim se všichni ženou?“

„To nevim. Neni ale podle mě špatný si za něčim jít. Důležitý je se na tý cestě zastavit a říct si: „Ježiš, tady je to krásný.“

„V tom s tebou souhlasím, ale občas jsou ty jejich cíle hloupý.“

„A tvoje ne? Jaký jsou tvoje.“

„Hele, asi jenom bejt spokojenej. Nic v plánu nemám.“

„Ne? Ani rodinu? Lásku?“

„Ne, mě tohle strašně vysiluje. Já chci jenom bejt. A když budu spokojenej, tak to bude úplná paráda.“

„To je pěknej cíl Péťo. Taky mám takovej, ale chtěl bych bejt dost z toho času šťastnej.“

„To je to samý.“

„Pro mě ne. Spokojenej jsem, když jdu a usmívám se. Ale šťastnej jsem, když jdu a s každym krokem trošku nadletim. A když jsem zamilovanej, jako teď, tak mě každej krok vystřelí až k mrakům.“

„Zní to pěkně, ale pro mě láska byla z největší části rytí držkou v zemi.“

„To k tomu patří.“

„Jo, mě to za lásku už nestojí.“

„Doufám, že se v tom pleteš.“

...

„Čteš?“

„Ale jo, mám tady pod sebou noviny. Jsou dobrý na spaní i na čtení.“

„Jaký máš?“

„Lidovky. Člověče, tam píšou tak zajímavý lidi. Ty čteš?“

„Mám občas takový období.“

„Co?“

„Komiksy, fantasy, básničky, filosofický srandy a pohádky.“

„Pohádky miluju. Koukáš na animovaný?“

„Jo, taky je miluju.“

„Podle mě je moc lidí nedokáže úplně docenit. Vem si, že každej detail – okno, strom, dveře – musel někdo namalovat. Nejvíc se mi líbila ta o lítajícim slonovi od Disneyho. To je pecka. Zkouřenej jsem na ní s kámošem čuměl tak dvacetkrát.“

„Jak se jmenuje?“

„Nevim, ale určitě si to najdeš.“

„Najdu. Kde budeš dneska spát, Péťo?“

„Asi tady, je krásnej večer.“

„Je, kde máš tu zahrádku?“

„Tady u Moravy. Když půjdeš kolem Dómu, tak u toho mostu dalšího. Má dřevěnej červenej plot.“

„Tak když půjdu kolem, nechám ti tam lahváče.“

„To jsi hodnej Kosťo. Užij si večer. A pozdravuj tu svojí holku.“

„Budu, taky si ho užij. Hodně štěstí, Péťo.“

zdroj fotografie: http://www.sharewallpapers.org/d/630796-1/Homeless+on+bench_+Hermosillo_+Sonora_+Mexico.jpg