Přemítám si sama sebe před třemi lety, kdy jsem jako sedmnáctiletá ještě nedokázala pochopit spoustu věcí.
V tu dobu jsem měla staršího přítele, asi o sedm, osm let. (Kdo ví, jestli si to někdy přečte. Docela i doufám, že ano.)
No a ten, řekněme, dost „trpěl na školu“. Klasika. Ocitl se v nenaplňujícím oboru, který se nad ním denně táhl jako takový osobní mrak s občasnými přeháňkami.
Nechápala jsem to. Nechápala jsem, jak někdo může být na vysoké škole, která ho nebaví. Jak někdo může udělat chybu takových rozměrů a ubírat se špatnou cestou? Jak se někdo na takovou cestu vůbec může sám dobrovolně dostat?
(No nebyla jsem v té době roztomilá? Ne nadarmo mi můj milý říkával „malý Che Guevara“. Moje morální ohňostroje totiž bývaly dost častým jevem a mně se tehdy bez sebemenší jizvičky bojovalo tak lehce.)
Pro mě, jakožto pro nadějnou mladou dámu s idealizovanými vyhlídkami a předem vydlážděnou cestou k úspěchu, mi něco takového připadalo nemyslitelné. Jak někdo může studovat něco, co ho nebaví? No fuj. Jak nerozvážné a hloupé. Takový člověk by se měl nad sebou zamyslet a „udělat něco se svým životem“.
To jsem si říkala ještě v době, kdy jsem věřila na filmovou jednoduchost radikálních změn. Na chvíle, kdy po dlouhotrvajícím nervovém boji přijde moment „a dost!“. Ano, přesně tak, „a dost moment“. Kdy člověk zvedne bradu, vizionářsky upře zrak do dálky, utře si slzy, zhluboka se nadechne, vypne hruď, odněkud se spustí písnička Eye of the Tiger a my všechno na jeden zátah napravíme.
Roztomilé. Neříkám, že teď existenci takových momentů přímo popírám. Ale už vím, jak vzácné jsou. Během těch tří let, které stihly od té doby uběhnout, se v postpubertálním věku mladé dívky změní hodně. Zejména postoj a filosofie. A to ne jednou.
Kdybych měla říct, že jsem se před těmi třemi lety zapřísáhla, že mně se něco takového nestane, bylo by to málo. Nejenom zapřísáhla… Vždyť já si ani nedokázala představit, že bych někdy musela tu zlou možnost zvážit a že jednoho dne bude ten osobní mrak také můj nejlepší kámoš.
Střih: po třech letech, Praha, filosofická fakulta, v polovině zkouškového, 22:57, u mě doma.
Přede mnou leží otevřená kniha Dějiny latinské Ameriky. Uprostřed jejích stránek jsou vložené IKEA nůžky, které slouží jako záložka na potřebné stránce. Tu potřebnou stránku jsem si nalistovala před 26 hodinami. Plánované studium povinné kapitoly bylo přerušeno spontánním nápadem si konečně po letech ostříhat všechny cedulky na podprsenkách. (A kdyby mi roky vrzaly panty u dveří, určitě už dávno přetékají olejem. Včetně dveří sousedů a tak nějak všech lidí z mojí čtvrti.)
Dále se mi na radiátoru suší zmoklé cigarety, které jsem nechala přes propršenou noc na balkoně. Je jich přesně sedm a o radu prosím kamarádku na telefonu.
„Hele myslíš, že se dají vykouřit zmoklý cíga, který teď usuším? Ale jsou fakt divný, flekatý.“
„Nevím, kámo. Zkus… Třeba ti to nic neudělá.“
Cigarety vyhazuju do koše a v hlavě si rekapituluju den. Ten začal nemilosrdným probuzením se na pulzující bolest hlavy. Přes lebeční kost se mi snažilo prodrat ven z mysli včerejších sedm piv.
Kolik to bylo hodin? 5:13 ráno? Ve spánku mi bránilo hospodské pižmo ze předešlé noci. Šla jsem dolů, dala sprchu, dva ibalginy a šla zpět do postele. „Zamyslet se nad sebou a udělat něco se svým životem.“ Dobře, proč ne.
Ještě před usnutím jsem tam hodila rychlý brainstorming. Žádný Eye of the Tiger se však z dálky neozývalo. „A dost moment“ byl stejně daleko, jako úspěch v tomto semestru. Můj první nápad byl omluvit se všem pracovníkům v McDonalds za všechny ty roky nemístných vtipů o špatných známkách… A s touto myšlenkou jsem usnula.
Střih: o čtyři hodiny později, Praha, o tři zastávky dál, o dva spolužáky víc, na klíně sešity se španělskou literaturou.
„Hele, hlavně se nenech vyhodit. Když ti je jasný, že tě vyhodí ze školy, podej si dřív žádost o ukončení studia.“
„No a v čem je tak velký rozdíl?“ zeptala jsem se s nepopíratelným zájmem.
„No že nemáš ten cejch, že tě vyhodili.“
„Jo jasný…“
Seděli jsme všichni tři na terase bytu spolužačky. Parta krásných, ovšem skrz na skrz demotivovaných lidí. Přemýšlela jsem nad tím, jak pozdě mi došlo, že mě vlastně hrozně mrzí, že slovo spolužáci už za pár týdnů nebudu moct použít. A taky nad tím, že od této chvíle je vlastně ten „cejch za vyhazov“ větším strašákem než jakákoli zkouška. Nad tím, co si naše generace s touto náchylností na ztrátu zájmu a smyslu počne. Zároveň mě také zajímalo, jestli se dá poslat antrax i v knize. (Nesuďte mě, každý někdy ve slabé chvilce plánoval vraždu učitele.)
Každopádně, pár věcí je jasných. Americké filmy z vysokoškolského prostředí jsou větší sci-fi než Hvězdná brána a měly by se dětem zakazovat víc než porno.
A také to, že svému bývalému dlužím, jakožto poražený malý Che Guevara, omluvu.
No, nějak bude.
Komentáře