Scéna – počátek tisíciletí, já, zhruba pětiletý, sedím na gauči, po mé pravici ozdobený vánoční stromeček, po mé levici mamka. Svět se stále vzpamatovává z útoků na Světové obchodní středisko, na Hradě sedí (naštěstí) Václav Havel a v Oválné pracovně (naneštěstí) George „Walker Texas Ranger“ Bush Jr. Dívám se s bráchama na Sám doma 2: Ztracen v New Yorku. Malý Kevin vchází do Hotelu Plaza vyzbrojen otcovou kreditkou, svým důvtipem a hloupým dětským výrazem (poslední jmenovaný ho v reálu stál rozvod rodičů a nastartoval kariéru profesionální smažky), když se zeptá na cestu blonďatého pána v kabátu.
„Na konec chodby a doleva“ odpovídá ten milý pán. Náhle mi naše nezúčástněná maminka řekne: „Víš, kdo je ten pán?“
Zcela pochopitelně odpovídám, že ne.
„To je Donald Trump, jeden z nejbohatších lidí v Americe“ řekne mamka, na což odpovím prostým dětským „aha“ a dívám se dál, jak Kevin mučí personál hotelu.
Střih.
Scéna – o několik málo let později, já, zhruba desetiletý, nastavuji video a nahrávám novou epizodu Simpsonových. Má dětská mysl je denodenně bombardována zprávami o probíhají válce v Iráku (kterou vlastně vůbec nemůže pochopit), v Oválné pracovně nadále sedí Bush mladší. Konečně seriál začíná, epizoda se odehrává v budoucnosti, kde je Lisa zvolená jako první heterosexuální prezidentka v historii Spojených států. Hned zkraje se dozvídá od poradce Milhouse, že zdědila velký deficit po prezidentu Trumpovi. Mému desetiletému já tento vtip uteče (a raději se směje u scény, kde si Ralph Wiggum stěžuje, že vypadl z prezidentské helikoptéry), o několik let později mi ale začne docházet, jak absurdní a vtipná je představa toho boháče ze Sám doma v Bílém domě.
Střih.
Scéna – rok 2016, já, dvacetiletý, stojím na zastávce tramvaje, která má mě odvést na kolej. Jsou čtyři ráno, je zima a slabý listopadový sníh mi padá na kabát. Právě jsem odešel z baru, kde jsem sledoval výsledky prezidentských voleb ve Spojených státech. Klepu se zimou.
„Nothing’s gonna change my world!“ zpívají mi ve sluchátkách David Bowie s Johnem Lennonem. Začínám si uvědomovat holou pravdu. Ten pán ze Sám doma, ten vtip ze Simpsonových, ten divný chlapík ze všech talkshow, sexista, lhář, oranžové vlasy, terč všech vtipů, ošklivá karikatura Reagana, ten šašek, kterému jsem nedával žádnou šanci se stává prezidentem Spojených států.
„Tak je to asi tady“ pomyslím si. Můj a vlastně i celý svět se mění. Mám pocit, že se všechno a všichni zbláznili. Odjíždím na kolej a poslouchám Jima Morrisona.
„This is the end, my only friend, the end“ zpívám si, zatímco hledím na oblohu. Tlačí mě na hrudi a je mi ze všeho nanic. Na koleji se ještě chvíli dívám na sčítání hlasů. Kolem šesté usínám. V polospánku se převaluji na posteli a fantazíruji nad tím, že přeci jen Clintonová na Floridě vyhrála – jasně se vidím, jak beru telefon a ve zprávách čtu o jejím překvapivém obratu a následném vítězství. Kolem mě ale ubíhá krutá realita, která se do říše snů ještě nestihla dostat.
O hodinu později se budím. Ráno už je jasno.
Na mobilu na mě čekají dvě zprávy. Jedna je od táty, který mi píše, že Američané toho klauna zvolili, přesně jak předpokládal. Druhá je od mé přítelkyně. Píše, že ty volby jsou neuvěřitelné. Odepisuji jí, že se nic neděje – do školy musíme stejně, rádi se máme nadále a Donalda nějak překousnem.
Odpovídá prostým, výstižným a hřejivým „<3“.
Přiznám to, představa Donalda Trumpa v pozici vůdce svobodného světa mě skutečně děsila. Děsí mě dokonce i teď. Nebudu a vlastně ani nechci vysvětlovat, proč tomu tak, ani co se teď bude dít. Nechci Donalda Trumpa hájit ani bránit; nadále je to pro mě sexistický lhář, ten nejhorší ze všech možných kandidátů na prezidenta. Je to nebezpečná a nekompetentí osoba, která nemá ve vysoké politice co dělat.
Chci Vás ale trochu povzbudit. I v těch nejhorších dobách je nutné se na věci dívat s klidem a nadhledem. Mysleme na to pozitivní, uvědomme si, že Amerika má propracovaný systém brzd a protiváh, možnost impeachmentu a především – nebojí se nekompetentní vůdce odpojit od moci. Skutečný příběh – v roce 1987 bylo Ronaldu Reaganovi přes 76 let (přípomínám, že Trumpovi je 70 a je tak nejstarší zvolený prezident). Reagan měl již několik let výpadky paměti. Ten víkend v roce 1987 se choval velice divně; místy neodpovídal, koukal mimo, vypadal velice unaveně. Jeho spolupracovníci se rozhodli ho velice pozorně pozorovat a pokud by se potvrdilo, že je Reagan nepřipraven vládnout, postarat se o jeho odvolání a na základě 25. dodatku povolat viceprezidenta Bushe staršího. Na konci dne se Reagan (který absolutně netušil, co jeho kolegové plánují), probral a když začala tisková konference byl to opět ten čilý, veselý a charizmatický herec ze špatných komedií a westernů z padesátých let.
Cože to?! Jednoho z nejpopulárnějších prezidentů Spojených států, který položil na lopatky sovětskou mašinérii se pokusili odvolat? Pokud něco takového hrozilo Reaganovi, protože se „choval divně“, myslíte, že u Trumpa tomu nebude jinak?
V jedné geniální epizodě Simpsonových přiběhne Homer panicky domů a křičí, že asi zabil pana Burnse. Marge se na něj podívá a mateřsky řekne: „Nic se nejí tak horké, jak se uvaří.“
A to je přesně ono. Ano, ten šok tu pořád je. Stále nám v uších rezonují slova o „nádherné“ 10 metrové zdi, o migrantech, o „skvělém Putinovi“. Ale musíme se uklidnit – Donald je (mimojiné) tlučhuba. A začíná se to ukazovat velice rychle – z jeho webu mizí slova o zdi, o zákazu vstupu muslimů do USA a dále to bude jen pokračovat. Jeho první povolební proslov byl radikálně jiný – místo šíleného showmana se alespoň pokusil promluvit jako státník a poděkoval své oponetce za službu vlasti, když ještě před týdnem o ní křičel jako o „nechutné ženské“.
Před chvílí skončila jeho schůzka s Obamou. Místo půlhodiny trvala o celou hodinu déle a bylo na obou prezidentech vidět, že proběhla v přátelském duchu. Gruppensex kvůli tomu pořádat asi nebudou, ale vypadá to, že se Donnie uklidňuje. Trump potřebuje rady a potřebuje je hned. Sám si asi uvědomuje, že být prezident není taková sranda, jak si myslel.
Vítězství Trumpa je hrozná věc. Spojené státy čekají krušné časy, kdy po liberálním Baracku Obamovi přichází rasista a konzervativec Trump, který vlastně neví co chce (připomeňme, že během jednoho dne 3x změnil svoje stanovisko k potratům). Bude pošlapávat a ničit Obamovo dědictví, jmenuje dalšího konzervatice do Nejvyššího soudu a zpomalí tak liberalizaci americké společnosti. Ale určitě to nebude taková katastrofa falloutovských rozměrů, jak jsme se báli.
Páč „nic se nejí tak horké, jak se uvaří“. Ani vítězství Donalda Trumpa.
Komentáře