Když mi bylo asi jedenáct let, díval jsem se jednou na internetu na jeden z dílů dávno ukončeného pořadu TeleTele (chtěl jsem konečně vidět, jak Geňa se Suchánkem rozsekají knedlík pomocí teletang). V rámci pseudotalkshow Luxfery tam pan Suchánek hovořil o svém jednorukém otci, který byl řidičem autobusu. Na otázku, zda za jeho jízdy nedocházelo často k nehodám, se smíchem odpověděl, že tatínek autobus i s cestujícími samozřejmě vždy "rozsekal úplně na sračky".
Umíte si asi představit, jak vtipné mi to tehdy připadalo. Pro ilustraci přibližný přepis myšlenkového pochodu: "Haha, to je ale vtipné. Ještě že řidiči autobusu musí mít dvě ruce." Jistě, logika říká, že by je asi měli mít. Ve světle relativně nedávných událostí se mi však zdá, že jednorukého řidiče se dočkáme poměrně brzy.
Asi před dvěma týdny se mi dostal do rukou jakýsi časopis evidentně cílící na studenty a mladé lidi. Jedním z hlavních článků byl inspirativní příběh dívky, která se vydala dělat plavčíka v Americe... jak jinak, než s jednou rukou. Její levá ruka sice nebyla zcela nonexistentní, nicméně s poloviční délkou a dvěma prsty se asi k plavání moc nehodila. Přesto dívka neztratila naději a na druhý pokus obstála v "přijímací zkoušce", která spočívala v uplavání jisté vzdálenosti a vylovení předmětu ze dna. Tento vstupní test by v kombinaci se zdravým rozumem asi nebyl úplně špatný. Když vidíte zcela zdravého mladého člověka přiměřené tělesné konstituce s dobrými znalostmi například v oblasti záchrany topících se osob a první pomoci, po zvládnutí takového testu je pravděpodobné, že může bez větších problemů pracovat jako plavčík. Zde ovšem zdravý rozum jaksi chyběl.
Úplně si umím představit, že se dospělý člověk začne topit, jednoruká plavčice bleskově připlave a... vezme ho do zubů a s celou jeho vahou si to jednou rukou dopádluje až ke břehu, kde mu případně poskytne plnohodnotnou první pomoc zahrnující kvalitní masáž srdce, což je docela záhul i pro dvouruké? Jistě! A pak ho třeba ještě posadí do sanitky s bezhlavým řidičem a slepou sestrou, kteří ho odvezou do nemocnice, kde o něj bude pečovat chirurg s Parkinsonovou chorobou nebo třeba... paraplegičtí ošetřovatelé.
Jedna má příbuzná pracující pro ministerstvo školství mi vyprávěla o zajímavém případu. Na školu oboru ošetřovatelství (jeden z oborů pro nelékařské zdravotnické pracovníky, od kterých se logicky očekávají činnosti jako pobíhání, přenášení, obracení či asistence při pohybu) se přihlásili dva "vozíčkáři". Teoretické záležitosti zvládali bez potíží sami (ještě aby ne), ale při praktických úkonech, jako například při povlékání postele, měli jisté problemy. Požádali proto o asistenta. Opět se nám rýsuje zajímavý scénář. Tentokrát nemohoucí pacient zavolá ošetřovatele, aby mu převlékl postel. Ošetřovatel přijede na vozíku, zváží situaci a zavolá svého asistenta, kterého bude při tomto vysoce náročném úkolu instruovat. Pokud je tento asistent sám například bezruký, zavolá si zase svého asistenta. Nakonec snad dojde k převlečení postele.
V dnešní společnosti se na substratu politické korektnosti rozmáhá nebezpečný názor, že všichni jsou si ve všem rovni, všichni mohou dělat všechno a kdo někomu na základě stavu jeho tělesné schránky řekne, že se pro něco nehodí, je fašistická zrůda. Co je ale na takovém konstatování divného? Jste-li slepí, nemůžete být voják (v tradičním slova smyslu). Jste-li morbidně obézní, nemůžete dělat hradní stráž. Jste li velmi oškliví, pravděpodobně nevybudujete karieru v modelingu. Chybí-li vám ruka, neměli byste dělat plavčíka. Ošetřovatel nemohoucích by neměl být sám nemohoucí.
Proti handicapovaným v zásadě nic nemám. Stejně jako kdokoli jiný prostě jen postrádají schopnosti, které někteří lidé mají. Ve společnosti mají své místo a jako všem ostatním jim přeji, aby v ní našli uplatnění. Mělo by to ale být uplatnění skutečné, ne práce, ve které udělají víc škody než užitku. Některé schopnosti bývají často těžko testovatelné a v určitých ohledech by se měly občas dělat výjimky. Je ale nutné používat zdravý rozum a domýšlet důsledky svých rozhodnutí pro společnost. Tím, že handicapované necháte vykonávat práci, pro kterou se hodí a kde jejich handicap není na obtíž (například některé "kancelářské" činnosti u paraplegiků), jim i společnosti prospějete. Velmi obdivuji ty, kteří i přes svůj handicap dosáhnou skvělých výsledků. Jaký přínos ale bude mít jednoruká plavčice či paraplegický ošetřovatel?
Komentáře