Pojízdná kavárna

Osud stále se reinkarnující nesmrtelné kavárny

Bez řidičského průkazu jsem se zběsile proháněla neznámou dálnicí v mé malé, rozteklé pojízdné kavárně, nikdy jsem u sebe neměla hodinky, čas jsem měřila podle prasklinek a usazenin v konvičkách po staletí nemytých. To byla pradávná rodinná tradice, jediný pozůstatek po mých předcích, kteří se v podobě popelu usadili v konvicích. Byly to tedy posvátné konvičky, lógrové pohřebiště, plné větvícího se kávového poselství rodokmenu a právě stejně tak dobře sloužily jako hodiny.
 Přesněji řečeno, nebyly to ledajaké hodiny, vteřinové ručičky se jim zdály směšné, povrchní a nevzdělané a něco jako stopky se jim protivilo, až hnusilo. Pamatovaly si roční období, od neúprosných mrazů po mléčné letní měsíční svity, měřily okem neviditelná souhvězdí, měřily kmity topících se masařek, jež spadly do kafe a když se už nehýbaly, měřily krásné černobílé vitráže na jejich křídlech. Měřily zápachy a měřily i sny (nejvíce mě děsila podivná matematická shodnost nočních mur) – všechno to obdivuhodně na dny a roky přesně. To se pak každý rok v konvičce vytvořil další malý štíhlý letokruh – a že jich tam bylo hodně, působily skutečně jako strom, jenž s věkem nabývá moudrosti a síly.
A co hrníčky?
Ach, hrníčky…
Pili z nich tytíž brýlatí podivíni se zdřevěnělýma nohama, hrající o samotě šachy. Byly to tuze plaché hrníčky, mnohdy se po „šach mat“ vykroutily z rukou a v podobě střepů se dostaly zase zpátky ke svým bohům, toužily totiž po svobodě. Rozprchly se ve stádu do lesů a vřesovišť, kde zarůstaly pomalu do kapradí, lebedily si jako blýskavé ozdoby na kloboucích jedovatých parádnic lesa. Oni podivíni se funerálně vyparádili, stáhli se do svých pousteven a ještě méně mluvili (ač vedli pouze monology). Neznali totiž nikoho jiného, kdo by je tak snadno obehrál v šachové partii.
To pak zdřevěnělé nohy vyměnily za dřevěné…
Vypadaly jako staré vysušené choroše na pařezech. Přitakaly k dřevěným nohám stolu, neboť jejich končetiny byly z téhož materiálu. Měly pocit, že ke svým majitelům nepatří a stejně tak to cítily i nohy stolu. Lamentovaly, že nemají klouby, ba ani kosti, co je to za nohy, když se nezmohou ani na jeden taneček. I sklenice našly své místo u stolu, div neplakaly pivo radosti, ukřivděné samotářky unesené z tamních hospod. Měly vždy krátký, přesto skutečně zajímavý život, to kvůli jejich bujarému dobrodružnému duchu, také se rády stávaly střepy. Hladovou smečkou střepů. Někdy si s nimi dlouhé chvíle krátily vysloužilé herečky, jež pod divadelními maskami ztrácely svůj zármutek a vrásky. Tak vznikaly proměnlivé obrazy záhadných přeludů alkoholu a když bylo třeba zatáhnout opony a zatleskat, koketně mě přemlouvaly, abych zůstala až do konce. Nakonec jsem vždy pobaveně zírala, s hlavou napůl v bažině snu a napůl bdící, což vytvářelo hrůzostrašné psychedelické obrazy tragikomedie, které nebraly konců. To až ráno jsem měla pocit, že jsem celou noc probděla, všechny sny zahučely v kručícím vyhladovělém nevědomí, spadly do něj jako do černé díry. Taky že mi v něm pěkně dlouho kručelo hlady a mívala jsem v něm někdy křeče (bála jsem se Nevědomých vředů) a to žádný hřejivý myšlenkový balzám nepomáhal.
A bolelo mě ještě víc, když se v mé kavárně zčista jasna zjevili okultisté a mágové s klobouky a plnovousy, netopýří vzdělanci a pamětníci zapomenutých písem prvních civilizací. Na stoly psali podivné klikyháky, symboly, vzkazky a výpočty. Vyvolávali bůžky nebo snad démony kávy, jež se zhypnotizovaní drali zpod konviček a nadělali mnoho rachotu. Byl to čarovný kaleidoskopický obřad. Po celé kavárně se mihotaly postavičky, od lógrových klaunů po krasojezdkyně na kapičce mléka.
Kouřili opiové dýmky, pokroucené v roztodivných tvarech napodobující hmyz: pravěké vážky a tropické barevné brouky, některé z dýmek měly tvar tlustých zkrabatělých housenek, jiné jako by byly zabaleny do motýlích křídel. Měnily tvary a barvy, imitovaly dřevo a porcelánové hrníčky (takže je bylo těžko vůbec nalézt), stáčely se svým majitelům do klubíček, kroutily se a kuklily. Inu, dýmky jsou tvrdohlavé, rády činí svým majitelům patálie – například uprostřed magického rituálu náhle vypochodovaly z bafajících úst a napodobovaly hmyz tak věrně, že bylo těžké uvěřit, že je to klam. A tak se mi po kavárně plazily housenky a poletovali motýli, na stropě se hemžily ohromné můry, na podlaze lezly pestrobarevné ploštice a jedovatě zelené kudlanky. To je pak jejich majitelé hledali pod stoly, na záclonách a na lustru a ukládali do malých průhledných krabiček na klíček.
Leckterý návštěvník pak po odchodu čarodějů popletených opiovou moudrostí zahlédl šklebící se masku nebo baletku v cigaretovém kouři, když se vznášel nad hrnkem jako svatozář. Byli to právě ti probuzení kávoví bůžkové nebo snad démoni pokoušeli a pošklebovali se, škádlili a metamorfovali.
Po několikaměsíčním pohřešování jedné velké fialové tlusté housenky jsem našla v kávě velikou zářivou fialovou dýmku s motýlími křídly.
Projížděla jsem mrtvé město s nemocných dechem automobilů. Všude, kde jsem zastavila, byli úplně ti stejní lidé, proto jsem ani netrpěla pocitem samoty, vždyť to byli moji staří známí. Rozpoznávali podle vzkazů na stole své zapomenuté příbuzné, vzpomínali na obrazy na stěnách od malířů z neznámých vesniček a matně si připomínali i mě, ačkoliv jsem v onom městě byla poprvé.
 I ve mně se tvoří letokruhy, identicky prohnuté dědičností nemocí a čím mladší jsou, tím více se deformují. Ta nepatrná přehlédnutelná linka opisuje mou vnitřní kroniku každý život, nesouc v sobě tradici prvního prapředka, přičemž jediný letokruh, nebo spíš letokroužek, ze mě dělá opravdu mě. Stejné letokroužky kopírují i duše mých návštěvníků. Setkávám se s nimi letmo, jednou jako muž s vysokým čelem na příliš nízký vzrůst, groteskně s nimi posedávám u stolu a kážu své samotářské náboženství ve středu města. Jednou zas dáma s ideály, s dlouhou ponořenou sukní, připomínající mořské vlnobití, stará panna, stará mořská panna, introvertní abstinentka zírající na svůj chátrající obličej na hladině hrnku kávy. Lahodí neposkvrněnosti vrásek, jako by je snad vymlela voda. Obsluhuji plynule jako rybka, chladně jako studený oceánský proud a se šmrncem vodního elementu.
Kavárna se převlékne do nového kabátku, jehož knoflíčky jsou precizně zašité stolky. Ten kabátek je vykartáčovaný hustým nátěrem barvy a záplatovaný šťastnou omítkou. Každý zákazník si tam najde cestu, také docela přeměněný. Potom všichni čekáme na nový život, z knoflíčků se lámou a padají třísky na vysedávající, jimž se lámou a padají vlasy ve všech odstínech šedi, omítka se loupe, padá, celá ztrhaná neštěstím, vysedávajícím klesají tváře také ztrhané neštěstím, bílé nátěry zatemnily zamilované vzkazy s mystickými jinotaji obrázková písma vyňatá z pravěkých jeskyň připomínající staré dobré časy, vysedávající mají propadlá těla pokryta stařeckými skvrnami, poseta lupénkou a zarudlá virážkou, pokryta jizvami mateřských známenek připomínající staré dobré časy.
„Vždyť je to stará kraksna!“ zvolá někdo od zadního stolu.
Čekáme, až se budeme smět převléknout.
 

Kristýna Machartová

Komentáře