V tramvaji naproti mně seděl vskutku nevšední pár. Žena visela na muži jako bezvládná, příliš nošená bunda na věšáku, čekající na popravu nemilosrdnými katy kontejnerů.
Visela, rukama lepivých chaluh, očima sépie a přisávala se blanitými prsty na milencova ramena v kabátu, až mi chvilinku přišlo, že se vlna, z níž byl kabát pečlivým stehem ušit, navrací zpátky na lysé beránky, že připravuje nějaký plán na útěk, vymanit se z vězení stehů, herecké role textilie a v převleku smítka prachu rychle uprchnout otevřenými dveřmi na zastávce, kde vystupuje nejvíce lidí.
Muž a žena seděli v tramvaji, tváře měli těsně u sebe. Přišlo mi, že muž se cítí být zašit v tváři své ženy stejně jako vlna v jeho kabátě a oba sdílí smířlivě svůj úděl zajatce.
Ovšem, když dvojice počala rozhovor, muž byl zpravidla ten, kdo mluvil, ten kdo kojil vyslovenými slovy své myšlenky, rychle procházející vývojová období, vět, souvětí a úvah pravidelným tempem na každé tramvajové zastávce- jako by každá zastávka byla symbolem jednoho vývojového období řeči.
Ze zvědavosti, jež se nesluší jsem poslouchala. Ne všemu jsem plně porozuměla a snad bych na to docela zapomněla, kdyby se neudály nanejvýš podezřelé věci, jež s rozhovorem- a to jsem si jista- nějak musí souviset. Také nechci, aby bylo vyzrazeno úplně všechno, co když je to nějaké tajemství? Zvěčním zde proto pouze část rozhovoru, která mi leží nafouklá na hladině myšlení jako utopenec.
„Oceán pražský prolij slzou,
trosečník vydá se do ulic vln,
hlupáček, neználek, s kuráží drzou,
neznaboh ve vodách, jichž sám je pln.
Jen špetku odvahy mít jako on,
ta má, topí se ve vodě,
tone jak kotě.
Kapalná, tekutá, bez člunu, bez lodě,
má drahá vlno
miluji tě“
„Vyznal jsem vodopád Ti,
přinesl Ti na zádech Karlův most,
Tvá duše moře nevypotí,
tak co mám dělat, nemáš dost?“
„Trápím se, k smrti, milovaný,
vidíš?
Jsem vydaná ti na milost a nemilost
ani přetéct nemohu, mořští koníci se mi straní a ty se pak divíš?
Ne, drahý, ještě nemám dost!“
Nebyla jsem z onoho veršovaného rozhovoru příliš moudrá, bylo to vyznání, hádka, poselství nebo za to snad mohl neuváženě konzumovaný alkohol? Či snad dokonce jiné škodlivé látky, podporující fantazii a bezprostřednost?
Druhý den jsem otevřela noviny a hle- stálo tam, neznatelně zaniklé pod tučně vytištěnými jmény českých i světových celebrit, že při výlovu rybníka byla do sítě chycena jakási mořská ryba.
Včera jsem šla po Karlově mostě a najednou koukám, vyvaluji oči- na sv. Janovi Nepomuckém je oliheň, přesněji řečeno na kříži, který Jan Nepomucký drží v ruce, nu skutečně, mrkala na mě s mučednicky položenými chapadly na krucifixu a snažila se tvářit docela jako Kristus. Ku podivu nikdo z turistů nepoznal, že jde o mořského živočicha, nikoliv o syna božího, zvláště pak pro japonské turisty byla oliheň senzací a věčným objektem focení. Vltava zavoněla solí a přes Karlův most přeskočil bílý delfín. Na Vyšehradě se včera stal nějaký podobný incident. Staré pověsti české prý projdou nemalými úpravami, především ta o Šemíkovi, ač mnoho historiků a vzdělanců nesouhlasí a konají se teď obrovské, bouřlivé demonstrace. Ve městě vládnou nepokoje, plánuje se také mimo jiné umělé vytvoření pláže pro turisty, kdy to už skončí?
Kdo vůbec byla ta žena v tramvaji? Nevím, nikdy jsem ji už neviděla, i když tu a tam schválně jezdím na trase tramvaje, ba i ve stejném vagónu, kde jsem pár poprvé spatřila. Trápí mě totiž neblahý pocit, že to všechno způsobila právě ona a já jsem byla svědkem zrodu jedné z největších katastrof lidstva.
Komentáře