Knihomol

Přišlo období státních závěrečných zkoušek. Napínavé a vzrušující období, během kterého člověk prosedí nejlepší měsíce v roce zabořený v knížkách někde v hromadných studovnách, kde musí dýchat špatné hygienické návyky moderního českého šprta. Jo, bylo to supr. A bylo to nevyhnutelné.

Během celé mé studentské kariéry jsem se knihovnám úspěšně vyhýbala. Ovšem celé toto ceremoniální vyvrcholení udájně nejlepších roků života mi nedalo na výběr a já potřebovala prostředí, ve kterém bych si zapamatovala 15 typů španělského přístavku. (Autocorrect mi neustále opravuje “přístavek” na “přístavba”. Já se mu ani nedivím. Přístavby jsou důležitější.)

Na státnice jsem se chodila učit do Ústřední knihovny Prahy 1, a to hned z několika důvodů. Je blízko. Jelikož jsem v životě navštívila tak dvě knihovny (z toho jednu na Slovensku, omylem), vzdálenost byla rozhodující. Ne, vlastně tři. I tu naši školní na fildě. Jako doprovod.
Neříkám, že mi tento přístup byl během studia zrovna dvakrát nápomocný, ale jde to. I když to dře. (A i když pokazíte ten nejjednodušší rým na světě.)

Při výběru knihovny na učení mě napadlo se inspirovat i ostatními studenty, které znám, nebo je minimálně stalkuju na sociálních sítích. Během každého zkouškového období minulých tří let jsem sledovala líbivé a barevné instastories z Národní technické knihovny. Ale nikdy jsem si netroufla tam jít. Bála jsem se, že bych se jako studentka filosofické fakulty stala obětí šikany a partička nafoukaných architektů by mi narýsovala knír pokaždé, když bych usnula na fatboyovi.

Ústřední knihovna je super, jelikož se v ní usnout nedá. Zaprvé, je tam jen jeden gauč. Takový červený z titulních stran nábytkových katalogů, který naláká lidi s dostatkem nedostatku vkusu. Ten je navíc většinou zabraný štamgasty.
Za druhé, jeden pán to zkusil. Zkusil přivřít oči na červeném gauči, který se mu povedlo zastihnout prázdný. Po asi deseti minutách se k němu opatrně priplížil pan hlídač, který ho probudil otázkou: “Pane, jste v pořádku?” Pán zrudnul až k patám, a to hlavně kvůli tomu, že byl obklopený zraky všech studujících v místnosti.
Člověk hádám nemusí mít přečtenou bichli psychologických výzkumů na téma empatie, aby pochopil, že mu všechny ty oči odlepené od knih zaostřující na jeho osobu nebyly příjemné.
Chúďa pán si pak musel zastrčit košili, upravit límec a nalistovat ztracenou stranu pod drobnohledem všech studentů se zakrslým sociálním cítěním.

Ústřední knihovna je skvělá v další věci. Je vážně vážně nevkusná. Nebo jinak. Řekněme, že se tam zrovna banda skandinávských interiérních designérů vyřádit nebyla. Jediný estetický rozptyl jsou znepokojující papírové ryby visící ze stropu. Nevím, o čem ta díla jsou. Třeba to vyráběly děti z pomocné školy a já půjdu do pekla.
Každopádně, vypadá to tam jako vydekorovaná základka na den otevřených dveří, nebo zápis prvňáčků. Když škola vystaví nejlepší díla z hodin výtvarky, z nichž osmdesát procent nástěnky zabírá tvorba jedné a té samé šprtky, co se jako první ze třídy odnaučila kreslit sluníčko do pravého horního rohu.
“Sluníčko je přece kulaté, viděl si snad někdy, že by svítilo a byla z něj vidět jen čtvrtka?” pamatuju, jak se učitelka v osmé třídě snažila domluvit spolužákovi na základce, když jsme měli nakreslit zážitek z prázdnin. “`Když je zamračeno, tak jo.”
“Ale ty nekreslíš zamračenou oblohu. A když kreslíš psa z boku, nejsou mu vidět všechny čtyři nohy vedle sebe! Copak kreslíš hieroglyfy?” Kluk se jmenoval Ilja. Ilja to se svým obrazem pláže, rodinou a jezevčíkem nikdy na nástěnku nedotáhl. Nicméně, jeho kresby mi byly vždy sympatické. Chápali jsme umění stejně. A když si dnes někdy zajdu do galerie, tak mi ty Iljovy obrazy občas chybí.

Další důvod, proč je Ústřední knihovna výborná, jsou lidi. Také vás nijak a ničím nerozptylují. Žádná filmová scéna, během které skrze škvíru mezi policí a knihami zavádíte o pohled italského výměnného studenta, se konat pravděpodobně nikdy nebude.
Asi jediné, co mě rozptylovalo, bylo, jak všichni kolem nebyli ničím rozptylováni. Snad nikdo ze studentského osazenstva Ústřední knihovny neměl instagramový profil. Byla bych si bývala zdokumentovala mé snahy o přečtení alespoň pěti stránek po sobě jdoucích, ale nikdo kolem to nedělal. Opět jsem se bála toho, že bych se stala obětí šikany. Ale jiného druhu. Tiché, diskrétní, ale účinné šikany, kdy by na mě všichni kolem vrhlali přes ty jejich akvárka pro kosatky odsuzující pohled a mě by se vidina bakalářského titulu vzdálila minimálně o rok.

Lidé tam byli tak poslušný a spokojený. Začínal mi docházet význam dekorací - “jako ryby ve vodě”. Jejich zorné pole bylo zaplněné tištěným textem, od kterého nemohli odtrhnout oči, ani kdyby chtěli. A o to šlo. Že nechtěli.
Jejich páteř tvořila ve většině případech dokonalý oblouk navržený snad samotným Victorem Hugem. Jako kdyby se tělo svou stavbou a tvarem přizpůsobilo pro čtení v sedě a časté zaostřování.
Vsadím se, že životní náplň těchto lidí obsahuje minimálně dvě dvouoborová studia, doučování maturantů z bývalého gymplu, oficiální a legální brigádu s podepsanou opravdickou smlouvou a sem tam nějaké to dobrovolnictví.
A já jsem schopná proležet hodiny na gauči a vymývat si mozek masochistickým sledováním instastories Kamu a jejího ráčkujícího přítele.

No konec... Každopádně, tuto knihovnu vřele doporučuji. Funguje.