Rok co rok vstupuji do letních prázdnin vždy s nějakým novým předsevzetím. Načíst kus vysněné literatury, napsat co nejvíce smysluplných řádků, naběhat co nejvyšší počet vysněných kilometrů, prodělat co nejméně slabých chvilek… Ať už ale udělám sebe delší krok zdůrazňující, že tento vstup byl proveden s předností pravé nohy, nikdy to nestačí.
Prostě a jednoduše, mé letošní předsevzetí, neboli jedno z mých letošních předsevzetí, bylo být hodná na své prarodiče. Mým cílem bylo snažit se ze všech sil vyhnout se nervovému kolapsu, o který se každý rok spolehlivě postará moje babička. Roztomilá důchodkyně z malé vesnice na jižním Slovensku, kde vegetarián znamená sprosté slovo a slivovice je synonymum pro zubní pastu.
Je to taková sezónní záležitost.
Léto pro mě vždy teplotně vyvrcholí po určitém čase stráveném pod jednou střechou s touto milovanou (a samozřejmě tak milující) osobou.
Babička je zajímavá postava připomínající svým tělem takovou tu plovoucí bójku, co vyznačuje hranice na vodě. Úzká ramena, zakulacené tělo, které se prudce zužuje v oblasti kyčlí, odkud pak vyrůstají dvě relativně tenké nožky. Tělo perfektně uzpůsobené na trpělivé práce, jako je vaření, luštění křížovek nebo sběr opadaných jablek… Ovšem tělo maximálně neuzpůsobené na jakoukoli akceleraci či jakýkoli prudký dynamický pohyb. A právě proto je například velmi důležité babiččino načasování při přebíhání před televizí.
Kvůli její záporné rychlosti totiž trvá dobré dvě a půl vteřiny, než mine celou šířku obrazovky.
Jinými slovy, trvá jí to dostatečně dlouhou doba na to, aby vám stihla uniknout příčina smrti, motiv vraždy, odhalení vraha, nejslavnější replika filmu nebo rozhodující gól zápasu…
Postupně jsme ale zavedli jednoduchou domluvu na základě signálů, kdy může a nemůže projít. Miluju, když se babička nesoucí koš prádla (který jí samozřejmě ještě víc zpomaluje) ostražitě zastaví před televizí a kaštanovými očky vyhlíží pokyn, kdy bude moci projít. Poté někdo z nás rukou naznačí volnou cestu a ona spokojeně pokračuje dál. Vypadá to vlastně úplně stejně, jako když hodný zpomalující řidič před přechodem lehkým pohybem ruky vyzve nerozhodného chodce, aby šel…
Zajisté také nikdo z vás neví, že moje babička je diabetička. Vlastně byste to ani nepoznali. Popravdě, já to také zjistila celkem nedávno. S velkým úspěchem se jí to totiž dařilo celé roky a pořád daří skrývat. Používá k tomu celkem nevídanou, účinnou a sebedestruktivní techniku. A to takovou, že spořádá více sladkého než normální zdravý člověk.
Není to zrovna nutriční expert a člověk, který by si lámal hlavu s nějakým preventivním zdravotním opatřením. No, a když se tyto dvě charakteristiky propojí ještě s nekonečnou srdečností a potřebou vyjadřovat lásku skrze jídlo, jedná se o nebezpečnou kombinaci.
Člověk jí zbytečně vysvětluje význam „prázdných kalorií“, vysoký cholesterol a ucpané žíly z velké konzumace soli,…nebo odřezané končetiny a slepotu v důsledku vysokých dávek inzulinu…
Stejně na druhý den v koši najdete obal od zmrzliny Magnum, kterou se babička odměnila před spaním a u které zkušeně eliminovala všechny zlé účinky tím, že si prostě šlehla další injekci inzulinu.
Ovšem, nějaká snaha z její strany by se našla. Byť jen malá, ale pozoruhodná. Na oslavě bratrových promocí si fikaně poradila s makovým štrúdlem, který byl na vrchu dodatečně posypán jemnou vrstvou moučkového cukru. Člověk by nečekal, jak jednoduše se z takového dezertu dá udělat diabetická verze.
Babička na to však po dlouhém prohlížení moučníku přišla. Otočila ho vzhůru nohama a oklepala moučkový cukr na vrchu… No jasně, samozřejmě…
Pro mě je to také práce. Tři týdny v létě odolávat náletu otázek, které se vám snaží rozbombardovat vaše stravovací návyky.
Vždy v deset hodin večer, když jde babička spát, se mě nezapomene zeptat, zda něco nechci.
Odpovídám, že ne.
Hned po tom ještě lehce dodá: „Nejakú večeru…“ To abych byla v obraze a věděla, čeho se ta otázka týkala. Jinak se totiž může úplně klidně stát, že si budu myslet něco jiného. Třeba jestli nechci podat pilník na nehty, přečíst výsledky okresní ligy nebo vyluxovat krb… Cokoli!
No prostě, chování starých lidí se změnit moc nedá. Bylo to dobrý předsevzetí, příští rok to zkusím zas.
Komentáře