Na konci ledna roku 2013 se českými, ale především moravskými vesnicemi valila vlna nadšení a oslav. Zelená tekla proudem, prasata se rezignovaně měnila v uzeniny, maloměstské kulturáky byly nabité k prasknutí a Jiřina Bohdalová slintala blahem. Oproti tomu pražská kavárna ronila krokodýlí slzy, hipstři smutně nosili černé ponožky a nad Pražským hradem se vznášelo znamení zla. Ten, miloš jméno nesmíme vyslovit, se stal prezidentem České republiky. Já jsem si radši zabalil kufry a 3 dny potom jsem odletěl na půlroční studijní pobyt do Španělska. Španělsko je zvláštní země. Celý svět ho vidí jako stát plný hlasitých snědých sympaťáků, kteří se celý den jen valí na pláži, popíjejí Sangriu, občas si zastávkují a neumí říct h. A ono to vlastně celkem sedí.
První dny na jihu Andalusie pro mě byly španělskou vesnicí. Z části to bude asi tím, že jsem se skutečně nacházel ve španělské vesnici. Ale o bizarních krůčcích na mé cestě za poznáním tamního „maňána života“ už jsem napsal dost, proto bych Vám teď rád vyprávěl příběh, který se stal na úplném konci mých šestiměsíčních prázdnin...ehm...studijního pobytu.
V červnu 2013 jsem z hlubin internetu vylovil informaci o tom, že Of Monsters and Men, islandská indie kapela, bude mít koncert v Madridu. Určitě je znáte. Všichni tenkrát tvrdili, bůhvíjací jsou fanoušci, přitom většina lidí znala jen ten jeden větší hit, co měli.
Pro mě to byl především další důvod, proč ještě naposledy navštívit Madrid, a tak jsem se dohodl s Hannou, kamarádkou z Finska, která v tu dobu také ve Španělsku studovala, že se tam sejdeme a na koncert půjdeme společně. Tak jsem jednoho časného rána, za cvrlikání španělských ptáčků, vyrazil na nádraží. Po mé čtyřhodinové cestě na sever a její čtyřhodinové cestě na jih jsme se v hlavním městě šťastně shledali a našli jsme si hostel pěkně v centru. Jelikož byly všechny dvoulůžkové pokoje plné, tak jsme se snažili recepční přesvědčit o tom, že jsme pár, abychom mohli mít větší pokoj jen pro nás.
Těžko říct, jak moc mi ta recepční věřila, že JÁ chodím s asi stodvacetikilovou ŽENOU, každopádně jsme dostali osmilůžkový pokoj jenom pro nás.
Odbila druhá hodina, začala odpolední siesta a my se pomalu začali připravovat na koncert. Zjistili jsme, že klub La Riviera, kde se koncert pořádal, je poměrně daleko od nás, na parádním místě přímo u řeky.
Dle fotek nám klub připadal jako takový madridská obdoba Sasazu. Uvnitř rostly 3 obří palmy a odpadní vody podniku obsahovaly asi stejné množství kokainu, jako noční stolek běžného Kolumbijce. Takže možná trochu přehnanější Sasazu.
V pozdních odpoledních hodinách jsme se vydali ke klubu, kde už se táhla poměrně slušná fronta, která přesně kopírovala hranici stínu, který budova poskytovala. Srkali jsme pivo a během chvilky se kolem nás utvořil stále rostoucí kroužek Španělů. Španělé se totiž děsně rádi baví s cizinci a jelikož jsme si povídali anglicky a vypadali jsme jinak – nešpanělsky – tak si nás přátelští Madriďané ihned všimli a snažili se navázat kontakt. Příjemná konverzace popohnala čas, povídali jsme si o všem možném, vypili jsme několik piv a vyvedli pár Španělů ze zeměpisných omylů, jako že Praha je ve Francii a IKEA je z Finska, což Hannu z nějakého důvodu vážně rozzlobilo. „A kolik vám je let?“ zeptal se nás po chvíli jeden kluk. „Hanně je 18 a mně je 16“ povídám s už trochu přiopilým úsměvem. „Ayyy hombre, eso no es bueno“ vypadlo ze Španěla a začal mi vysvětlovat, že do Riviery se pouští striktně až od 18. „Hombre, nejel jsem 400 kilometrů posranym vlakem na koncert, jen proto, aby mě tam pak nepustili“ odpověděl jsem překvapenému chlapci, „když tak budu dělat, že nerozumím ani slovo a už se tam nějak dostanu“ povídám klidně. „Suerte!“ popřál mi můj nový kamarád hodně štěstí a zanedlouho se již brána do madridského Sasazu otevřela.
Ze dveří vyšel asi 3 metry vysoký, mohutný, primátoidní živočich s něčím, co byl patrně jeho potomek. Oba jedinci měli vysílačky, na zádech nápis „SEGURIDAD“ a jejich drobná prasečí očka zuřivě mrkala ve snaze se ochránit před slunečními paprsky, které zase v kombinaci s jejich plešatými hlavami házely prasátka na okolí klubu. Alfa sekuriťák, nejspíš dominantní samec a vůdce tlupy, odešel a nechal před vchodem svého menšího, avšak stejně brunátného druha. Ten si nasadil frajerské sluneční brýle, na svých chápavých palcích se otočil a pokynul nám. Celá fronta se dala ihned do pohybu, a co nevidět, přišla řada i na naší českofinskou delegaci. „Pasa, pasa, pasa…“ znuděně odfrkával Australopitecus svým plochým nosem a pouštěl natěšené fanoušky dovnitř. Nezapomněl však poctivě zkontrolovat doklady každému příchozímu - všechny španělské carnes de identidad i Hanninu finskou henkilöllisyystodistus, avšak já mu podal jen vstupenku na koncert, usmál jsem se a správně po česku říkám „Helóu“. „El carne de identidad, por favor“ zabručela godzilla a já se jen dál usmíval. „Eeee, áj daznt spík espaniš“, snažil jsem se ze sebe dostat ten nejhorší anglický přízvuk, ale to lidoopa evidentně vůbec nezajímalo a řekl mi, že bez dokladu dovnitř prostě nepůjdu. Plán A – dělat dementa, nevyšel, tak jsem musel co nejrychleji přesedlat na plán B – ukecat ho.
„Víte, já mám občanku v hotelu na recepci, ale je mi 18, takže mě můžete v klidu pustit dovnitř“ spustil jsem najednou rychle španělsky a vykročil jsem směrem k čekající Hanně. Pětice špekáčků, tvořících plešounovu ruku přistála na mé hrudi. „Tak se pro tu občanku vrať a přines mi ji ukázat“ pronesl tiše. „Aaale, ten hotel je příšerně daleko“, zkoušel jsem to ještě ukecat. „Vopravdu strašně daleko“ snažila se mi pomoct Hanna, „nemohl byste udělat pro tentokrát výjimku?,“ usmála se a poněkud laškovně na něj zamrkala. Myslím, že bychom se tam i dostali, jen kdyby Hanna byla tak o 60 kilo lehčí, nebo o 60 kilo těžší. Těžko říct, která varianta by problém vyřešila, ale jsem si jistý, že jedna z nich by na něj určitě zabrala. „Začíná to za 2 hodiny, času máte dost“ odpověděl krasavec a posunkem hlavy nám naznačil, že z jeho strany je konverzace ukončena. Jako správný tonoucí jsem se chytal i těch nejtenčích stébel. „Ale ten hotel není v Madridu“ vypadlo ze mě už napůl zoufale. Chudák připitá Finka nevěděla, jestli má hlavou vrtět, nebo kývat, ale ze všech sil se mi snažila pomoct. „Není v Madridu právě, no, není“, hrála se mnou Hanna. „A kde je?“ zeptal se Snorlax. Sakra, nesmí to být moc daleko, ani moc blízko, honilo se mi hlavou, ale hlavně už něco řekni proboha, eeeeh Barcelona?! Neee, to je moc daleko… ježiš řekni už něco, Filipe... Buenos Aires?! Neee, špatnej kontinent! Ale už hlavně něco řekni dělej dělej děleeej! „ZARAGOZA!“ vypadlo ze mě v zoufalství jméno nechvalně proslulého baru na Kačerově. „Vy bydlíte v Zaragoze?“ otočil se mastodont na Hannu. „Sí sí“ přitakávala Hanna, která by v tu chvíli odkývala i připojení Finska zpátky k Rusku. Vůbec jsem v tu chvíli netušil, do jaké části Španělska jsem se tou Zaragozou geograficky trefil. „My jsme totiž přijeli jen na tenhle koncert…ze Zaragozy…autobusem...“ snažil jsem se hasit ten náhodně založený požár. „Hmmm, to už je trochu dál, to je pravda, tam si zajet nestíháte, ale já vás dovnitř bez občanky nebo pasu prostě nepustim“. To už to ve mně začalo vřít. „Seš kretén, protože seš sekuriťák, nebo seš sekuriťák, protože seš kretén?“...jsem mu chtěl říct, ale raději jsem přistoupil na plán C – žadonění. „Prosím prosím, já fakt nevím, co mám dělat, všechny peníze jsem utratil za cestu, ubytování a lístek na koncert, já jsem chudý student z východní Evropy, tohle mi nemůžete udělat, Ondřeji, prosím!“ „No no no, nezdržujte mě už, navíc tady překážíte“ pronesl a ukončil tak konverzaci.
Poslal jsem tedy Hannu dovnitř, ať drží místa, a slíbil jsem jí, že se tam nějak dostanu. Skutečnost však byla taková, že jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Zatímco se se mnou postupně loučili naši noví amigos z fronty, já už jsem se pomalu smiřoval s tím, že všechny ty peníze, co jsem dal za lístek, ubytování a cestu jsou úplně vyhozený. Seděl jsem nedaleko klubu pod stromem a nějakou chvíli jsem jen tak smutně pozoroval všechny ty nadšené zletilé fanoušky, jak se hrnou dovnitř. V ten moment King Kongova lysá hlava asi odrazila mým směrem nějaké boží světlo, jelikož jsem dostal nápad. Vrátil jsem se ke vchodu a povídám: „A když zavolám do hotelu a z té recepce si nechám tu občanku nějakým způsobem poslat, třeba oskenovanou, stačilo by vám to?“ zkusil jsem opatrně. „Hmmm, sí“ pronesl konečně kromaňonec to překrásné španělské slovo. „Dobře, dobře, tak já jim tam zavolám“, odpověděl jsem mu klidně a pomalu jsem zašel za roh.
Hned jak jsem byl z dohledu jeho podezřívavých očí, rozběhl jsem se jak šílenec ulicemi Madridu. Nápad, který mě poctil svou přítomností, byl možná šílený, ale nemohl jsem ho ani vyzkoušet, pokud bych nenašel to správné místo. Neměl jsem nejmenší ponětí o tom, kde jsem a co vlastně přesně hledám, jen jsem stále doufal, že vběhnu do další ulice a jako ve filmu to tam prostě bude. Když už jsem jednu plící tahal za sebou po zemi a druhá mi lezla pusou ven, vběhl jsem do další neznámé ulice a tam to bylo. Najednou jsem viděl všechny ty konfety a ohňostroje, jak vybuchují kolem mě, slyšel jsem andělský sbor jak pěje Hallelujah, viděl jsem skupinu Američanů jak teatrálně tleskají všude kolem mě v obřím kruhu. Centro de fotocopias.
Vběhnul jsem dovnitř a spatřil jsem za přepážkou drobného překvapeného Araba. „Hola, jak se máte?“ snažil jsem se být co nejmilejší. „Hola, co potřebujete?“ odpověděl Arab se zvednutým obočím. „No, já mám na vás takovou divnou prosbu“ nadhodil jsem. „No, jakou?“ zeptal se vyděšený Arab a soudě podle jeho výrazu si asi myslel, že se ho zeptám, jestli mu můžu olízat podpaží a udělat z toho vine, nebo podobnou úchylárnu. Rychle jsem ho tedy zasvětil do situace, pověděl jsem mu o koncertu, o ochrance a hlavně o mojí nezletilosti. To už zvednul druhé obočí a opatrně se mě zeptal: „A ode mě žádáte co?“. Teď nebo nikdy, řekl jsem si. „No, že když tady máte takovou hezkou kopírku“ začal jsem na něj k jeho zděšení mluvit jako v pornu, „tak byste mi třeba mohl pomoct tu mou občanku nějak zfalšovat, co vy na to?“ „No to já nevím“ vyšlo z prodavače. „Samozřejmě ne zadarmo“ vyšlo zase ze mě. „Nooo, tak dobře, ale rychle“ souhlasil Arab. „Skvělý! A jak to uděláme?“ zeptal jsem se, teď už mého spolupachatele. „No to nevím, já myslel, že to máte vymyšlený.“ Co si člověk neudělá sám, tak nemá. Zamyslel jsem se. „Tak co kdybychom okopírovali tu občanku, a pak z toho papíru vystřihneme čtyřku, tady z toho „Praha 4“, no a pak jí izolepou nalepíme na tu skutečnou občanku do roku narození místo šestky a bude z toho 1994. Potom už to jen okopírujeme znova s tou nalepenou čtyřkou a falešná kopie je na světě“ navrhl jsem nadšeně. Arab vypadal, že umí španělsky hůř než já a moc se nechytal. „To je fuk. Dej mi izolepu, nůžky a okopíruj zatím tu občanku“ zavelel jsem a přišel jsem si jako opravdový zločinec. Můj parťák dělal vše, co jsem mu řekl, ale bylo vidět, že je z toho celý nesvůj, a když si po chvíli přišla do obchodu dobít kredit taková stará drobná babička, úplně se z toho orosil, jak kdybychom tam vařili perník. Já jsem byl taky pěkně nervózní, ale hlavně proto, že už hrála předkapela a čas se mi skutečně krátil. „Tady to máš“ podal mi konečně papír s kopií občanky. Vypadalo to celkem dobře, až na to, že ta čtyřka byla otočená doprava asi tak o 15 stupňů. „Dobrý?“ zeptal se mě. „Tak to není rozhodně moc dobrý, uděláme to znova“ protestoval jsem. „Ale jó, to stačí, to nikdo nepozná, dej mi peníze a už běž.“ Vypadal najednou docela rozzlobeně a fakt už jsem přemýšlel, že raději půjdu, ale pak jsem si uvědomil, že pokud mi tohle nevyjde, tak už nemám reálnou šanci se na koncert dostat. Nic lepšího už totiž opravdu nevymyslím. „Ne, já to chci udělat znova a teď si tam tu čtyřku nalepím sám“ dupnul jsem si a sám sebe sem tím překvapil. Arab vypadal taky překvapeně, ale pak svolil a nechal mě kopírku použít ještě jednou. Čtyřku jsem trochu posunul a hned to vypadalo lépe. Stejně mi ta mezera mezi devítkou a čtyřkou přišla trochu větší, než mezi ostatními čísly, ale na další pokus bych ho už nepřemluvil a navíc už nezbývalo moc času.
„Tak kolik za to chcete?“ zeptal jsem se opatrně a počítal jsem se slušnou částkou. Byl jsem připraven nechat mu postavit mešitu v Malibu ve tvaru obřího Ferrero Rocher, konvertovat k Islámu nebo mu i oloupat košík granátových jablek, zkrátka cokoliv. „10 euro“ řekl dramaticky. „Ehm, no tak dobře“ zahrál jsem si na vydíraného chudáka, poděkoval jsem a rozběhl se zpátky ke klubu. Svůj poklad jsem svíral pevně v ruce a vzhledem k tomu, že jsem se po cestě ještě stihl ztratit a musel jsem se ptát na cestu, doběhl jsem ke klubu asi 10 minut před začátkem koncertu. Zpomalil jsem, vydýchal jsem se a nahodil jsem znuděný výraz, ačkoliv se mi nervozitou klepaly i nehty na nohou. „Tak jsem jim tam zavolal a oni mi tu občanku oskenovali a poslali na mail, tak jsem si ji tady v papírnictví nechal vytisknout, tak tady to máte“ povídám svému starému známému. Podal jsem mu papír s falšovaným dokladem a usmál se na něj. Chvíli si kopii prohlížel a pak si sundal sluneční brýle a podíval se ještě blíž. To už bylo podezřelé. Najednou si dal k puse vysílačku a rychle do ní něco zamumlal. To už bylo hodně podezřelé. Poté se začalo ozývat slabé dunění. Ptáci odlétli z okolních stromů a litosférické desky se daly do pohybu. Ze dveří klubu vyšel ten šéf všech vyhazovačů, kterého jsem viděl už předtím, onen nefalšovaný král džungle. Stříbrná záda signalizovala příchod vůdce tlupy. Praxe z fašistických pochodů byla znát, jelikož vyšperkovala rytmus jeho chůze téměř k dokonalosti. „Co se děje?“ zahřímal a podíval se na svého menšího druha. Ten mu něco zamumlal do ucha a pak se oba společně podívali na papír s falešným dokladem. „Tak a to je konec, říkal jsem si. Už jsem ani nemyslel na to, že na koncert nepůjdu. To mi bylo jedno. Hlavou se mi honilo jen španělské vězení - flamenco od rána do večera, gazpachoboarding a další mučící praktiky... Když jsem náhle jednoho z dvojice obrů slyšel něco říkat. „Qué?“ požádal jsem o zopakování. „PASA“ vyštěknul větší z dvojice, ustoupil mi z cesty a mě zaplavila vlna štěstí. „Děkuju“ pípnul jsem ještě potichu a už jsem běžel za Hannou.
Hanna spolehlivě držela místo v první řade a když jsem vešel do davu, všichni Španělé okolo mě zdravili, jelikož za dobu, co jsem byl pryč, se stihla Hanna s mým problémem svěřit snad úplně celému klubu. Když jsem všem pověděl o tom, jak jsem je venku obelstil, tak mi dokonce lidi tleskali. Koncert byl senzační a po skončení jsme se potkali i s celou kapelou, což byla určitě boží odměna za projití onou dramatickou zkouškou.
A co z toho plyne za ponaučení? Nikdy se nevzdávejte! A i když vás napadne zdánlivě šílená věc, stejně to zkuste. Třeba to vyjde. Hlavně se nebojte lhát a uplácet!
+420 607 724 355
Komentáře