Festival ilustrace Lustr 2016

Nejsem žádný galerijní maratonec jako Martin Fryč. Ale když mám čas a chuť, rád zaběhnu potěšit oko nějakým tím vizuálním podnětem.

Když nepočítám Berlín, v Praze už je to relativně dlouho, kdy oko dostalo pořádný příděl. Poslední design blok mě nebavil. Moje minulá návštěva Veletržáku mě taky nevytrhla - pokud teda vynechám Aj Wej-wejovy zvěrokruháky. Jenže ty stály venku, a to se nepočítá (teda nepočítá, když se mi to tak hodí). Kupříkladu jsem během procházení vnitřku „paláce“ navštívil místnost, kde byly rozházené větvičky a… a nic víc. Skoro jsem se zastyděl za své obhajování současného výtvarného umění.

Vždy jsem byl pln očekávání a následně nespokojen. Velkolepé, společensky uznávané akce či instituce na mě působily jako velké, téměř prázdné bubliny. Nebo jsem možná nakonec taky jen zabedněnec a nerozumím podstatě věci, nevím. Každopádně, na sv. Vaška jsem zašel na Lustr 2016. Ne, nehoupal jsem se v Ikee na zdobném stropním svítidle, ale navštívil relativně neprofláklý festival autorské ilustrace. Kilo za vstup za mě zaplatila přítelkyně, ale to (překvapivě) nebyl (jediný) důvod, proč jsem byl z akce nadšený.

Plakátů lákajících na LUSTR nebylo plné metro ani pražské ulice. Vlastně nebýt Adély-Marie Jirků, jedné z vystavujících, proklouzl by mi mezi prsty. Zato mě však bavil tolik, že by si zasloužil i lítající reklamu za letadlem. Nebo aspoň za paraglidistou. Kvalitní marketing holt nutně neznamená kvalitní obsah a naopak. David přece taky sejmul Goliáše, i když obr měl lepší PýáRko. A LUSTR mě bavil víc než všechny velké výstavy, které jsem v posledním roce viděl.

Ze 150 umělců, kteří zatoužili vystavovat svoje výtvory na LUSTRu, jich vybrali 40. Jejich počiny se pak na pět dní usídlily po pokojích ve vybydleném domě v Cihelné ulici. Neobydlené domy mají tu výhodu, že se v nich nenachází žádné rušivé prvky, a tudíž jsou jak bílý papír připravený na pokreslení. Samozřejmě je vždycky lepší, když jsou na Kampě - jak to bylo v případě LUSTRu - kam to má člověk z Letný (na kole, logicky) blízko, než třeba v Kralupech nad Vltavou (kde jich je určitě více než dost).

V těchto pokojích se mísily legendy ilustrace jako Jiří Šalamoun, z jehož tužky se narodil Maxipes Fík, s mladými výtvarníky jako ruská rodačka Maria Makeeva, jejíž ilustrace zdobí českou verzi Newsweeku. Další na LUSTRU vystavená legenda je i otec mé informátorky Adély, Boris Jirků. 

Výtvory některých ze 40 autorů se provedením odchýlily a vy jste neměli pocit, že jste na výlučném festivalu ilustrace. Někdo by mohl prskat, ale podle mě to nevadí - dokud byly vystavované počiny na úrovni, proč se bát průniku i do jiného odvětví tvorby. Rozhodně to nepůsobilo jako pěst na oko. Kdyby na metalovém festivalu zahrál Lunetic, asi by je dav ukamenoval plastovými kelímky od piva, ale o takový případ zde nejde. Hlavní je, že výstava byla dobrá nejen z pohledu provedení instalací (což mi u již zmíněného Designbloku nechybělo), ale i samotným obsahem (to už jo).

Co se tedy provedení, ale i tematiky týče, byl každý pokoj jiný. Celý festival působil jako mozaika jednotná ve své rozmanitosti (Junckerovi posílám na účet drobný na pivo, aby se nezlobil, že jsem si půjčil motto EU). V jedné místnosti si zvídavec prohlížel 1. světovou válku v ilustraci (patřící do knihy poskládané ze zápisků českého legionáře K večeru se spustil déšť), v další úsměvné koláže s Kubou Tubou Tatubahnem, chlapcem, který všude nosí obří tubu a cestuje po světě metra pod metrem (to jsem si nevymyslel, fakt to tam bylo). Z jiného soudku byli psychedeličtí Slované cestující na lítajících kmenech, namalovaní na dřevo a z naprosto jiného sudu ilustrované ručníky na objednávku.

Obohacující nebylo sledovat jen díla a dílka, ale i ostatní návštěvníky. Bylo jich více než dost a jejich tak často nápadité outfity a vlastně celkové vzezření parádně dokreslovalo kreativní nádech celé akce.

Člověku se nabízí otázka, kdo za tím celým stojí. Tuhle akci pořádá nakladatelství, které je prohipstřené do morku kostí. Ono už jen založit nakladatelství v roce 2013, kdy všichni investují do digitálu, je docela krok odvážně-alternativním směrem. Kdyby prodávali 50 odstínu šedi a kuchařky od Haliny Pawlovské, asi bychom si řekli, že o výdělek nebudou mít nouzi. Jenže tihle srdcaři vydávají výtvarné publikace a autorské tisky. Odvaha na druhou pro papírové fetišisty. A kde by tak tito artomilové asi tak mohli mít kamenný obchod? Kde jinde než na Letné, logicky. Vydali o této čtvrti nasáklé matéčkem a začerněné plášti bicyklů dokonce parádní ilustrovanou publikaci jménem Stručný glosář letenský, kde si z nás Letňáků a našich kultovních míst dělají sympatické humory.

Nevím, jestli to tak je doopravdy, napadá mě důvod, proč se mi akce tak líbila. Podle mě je to díky tomu, že za akcí stojí malá parta srdcařů (což dokazuje, že i v dnešní době jedniček a nul sází na hmotné věci), a to je druh lidí, kteří i v nízkých počtech dokáží velké věci. A věřím, že v rámci festivalu udělali i dobré přednášky a workshopy, a proto jsem naštvanej, že jsem klasicky zase nezvládnul na žádný dorazit.

Fotografie: Kateřina Pisáčková, Adéla Waldhauserová a já