Střelnice

Obyčejný Jarmark v přímořském městě Korenta

„Vystřel mi růži! Vystřel mi růži!“ dívenka s culíkem pokřikovala vedle shrbeného muže s hromotluckou nevypracovanou postavou. To tělo bývalo urostlé, ale neotesanost svalů, které se povalovaly v polštářcích tuku a malý hrb z ní tvořily nevzhledné těleso, které s půvabem dívenky nemělo nic společného. Jsem vůbec jejím otcem? Proletělo mu hlavou jako střela. Otočil se na svou manželku s olivovou pletí a plavými vlasy.

„No tak, dělej, to ani neumíš střílet, ty nemehlo.“ podpořila ho s ledovým klidem. Muž pokrčil rameny a na rozkaz dcery vzal do svých tlap pušku. Váhal. Ty tlapy, které by zmrzačily celé město se třásly. A to bylo komické.

„Já ji chci!“

„Tak sebou hejbni, nevidíš tu frontu“ za ženou se zasmálo několik chlapů v nátělnících. Mrkly na sebe a zaměřily se na ženino pozadí, které se v tu ránu stalo střelnicí do níž mířily jejich pohledy.

„Růži! Chci ji!“

„Drahoušku...“

„Jaký drahoušku, chcípáku. Podivej se na sebe ty náplavo. Hejbni tou tlustou prdelí“ Ozvalo se odněkud. Byl to hlas tak silný, že přivolal celou Korentu, malé přímořské město. Nikdo si nenechal ujít podívanou na Toma. Každý ho chtěl alespoň trochu potrápit a ponížit. A především mrknout okem na jeho hezkou ženušku. Mnoho mužů by o takovou ženštinu nestálo, ale přitahovala je k sobě a byla pro ně svým způsobem zábavná, protože se z jejich žertů na účet muže nehroutila, ale přidávala se k nim a dodávala jim hořké ženské zlomyslnosti.

Dělej! Dělej! Dělej!“ celé město tančilo v rytmu „dělej“ , pár notorických střízlíků zavrávoralo a bouchlo svou veškerou opileckou silou do Toma, až to zadunělo a do toho všeho se vyjímala melodie nedospělého hlasu „Chci růži!“ no zkrátka hotová symfonie, jejímž dirigentem byla Tomova roztomilá ženuška. Tom vystřelil. Všichni ztichli. Trefil se těsně vedle. Celé přímořské město Korenta zadunělo jásotem a smíchem, že se Tomovi opět něco nezdařilo.

A teď vystřel“ strčil do něj chlap co za ním postával ve frontě. Tom vystřelil. A lidé se plácali do kolen „nemehlo nechápavý…jakože vypadni, rozumíš. Vypadni“

Strhli mu čepici a začali si s ní ve frontě házet. Tak začala velká událost malého přímořského města , každoroční jarmark, plný pitek, rvaček a veselí. A za těmi všemi hlasy, vykřikoval sotva znatelný, leč pronikavý hlásek „Já chci růži!“

Tom se sem přistěhoval se svou ženou Helenou z velkého města před osmi lety. Tenkrát byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a oba dva chtěli, aby jejich budoucí ratolest žila v klidu, daleko od velkoměsta. Shodli se na tom, že jejich dětství ve městě nebylo příliš povzbudivé. Dychtili po klidu a nalézali jej pouze v temných koutech lesů a na nočních plážích, které vyklidili chtiví, uhalekaní turisté. Sotva ji znal. První roky byly plné hojnosti. To co si nemohli dopřát ve městě měli na dosah ruky. Tom ale pomalu začal nabírat na váze, nos mu zbambulatěl a rysy mu vyhladil tuk, který visel z jeho obličeje jako ňadra stařeny. Z čela mu tekl jako vodopád mazlavý pot a uchycoval se na vousech každým dnem čím dál tím víc. Helena chodila na zábavy s místními, kterých se dříve oba stranili. Nejdříve občas, později každodenně. Jejich milostný život se stal občasným zvykem. Nutností, po níž si Helena neodpustila ponižující poznámku. Celé malé přímořské město se stalo jeho nepřítelem, číhalo na něj doma i na ulicích.

Helena se usmála „Teď koukej“

Muž, který před chvíli strčil do Toma se zaměřil na střelnici.

„Trefa! Nojo Pepé umí“ pochvalně mručeli chlapi, kteří kolem něj utvořili hlouček

Muž podal malé dívence s culíkem růži „Jedna pro mladou slečnu...“

„No tak, Stefanie poděkuj strejdovi“

„Děkuju“ dívenka sklopila oči.

Muž vystřelil znovu „a jedna pro dámu“ uklonil se. Celé přímořské město Korenta zavýskalo a tleskalo jako pominuté. Jen jeden netleskal. Nedělal nic, zíral před sebe, aniž by se odvážil cokoliv říct.

„Co tady tak civíš? Jseš nula“ zasmála se žena a políbila na tvář muže, který ji podal růži. Objal ji kolem pasu. Konečně ji dostane, lvici. Pomyslel si.

 

„Všichni okamžitě do řady! hněte sebou!“ Zadunělo to někde daleko za davem, pronikavě a naléhavě. Celé přímořské město zmlklo. Jenom moře se nedalo odbýt a šumělo stále stejně a přesto trochu jinak. Jeho vlny se zdály být ozvěnou tvrdého naléhávého hlasu. Moře se zkrátka dokázalo přizpůsobit jakékoliv situaci. Dav se valil k podiu, kde hrála místní kapela. Vypadal jako štvaný dobytek.

„Vy taky, dělejte“ zahučel hlas za davem na muzikanty.

A tak se i muzikanti přidali k davu, který se rozmístil kolem podia. Před obyvatelstvem města se objevilo deset mužů v černém, svírali pistole v drobných rukou. Mířili těkavě a ostražitě jako divoká zvířata.

Dělej, ty taky dědku!“ Křikl majitel dunivého hlasu. Zřejmě byl jejich vůdcem. Uslintaný muž, jemuž patřila střelnice se šoupavými kroky sunul k podiu. Celé město ztichlo a přesto jako by byl zadržován potutelný smích, ale odkud? Tváře obyvatel města Korenta byly prázdné jako schránky, které nacházely na pláži.

„Co po nás chcete?“ zamumlal jako by mimoděk jeden z chlapů.

Z Toma se lil pot.

Muž v černém přecházel kolem řady. Uslintanému starci ze střelnice se třásly vyzáblá žilnatá kolena. Z něj přece žádnou růži nevystřelí...

Dunivý hlas zavelel „Ty. Pojď jsem.“ a majitel hlasu ukázal na zpoceného Toma. Ten se svalil se na kolena.

Muž na něj mířil pistolí „Dělej nebo ti ustřelím hlavu, prase tlustý“

Tom se pomalým, neohrabaným krokem šoural k muži v černém. Teď viděl do těch všech vyprázdněných tváří. Na chvíli mu přišlo, že má nad všemi moc. Že je jeden z nich.

Pozabíjet je jako prasata… rychle myšlenku vypudil.

Dunivý hlas zazněl znovu „Jméno“

Tom stál smířený a hlavou mu probíhal celý život.

„Tomáš...“

„To stačí“

„Takže tady Tomáš vás všechny může zachránit a nebo taky ne. Všechno je jen na něm, žejo?“

Přiložil mu pistoli k hlavě a šibalsky na něj zamrkal. Mezitím muži v černém dohlíželi na celé přímořské město Korenta skrze své zbraně.

Muž stále držel pistoli u hlavy Toma a znovu se ozval jeho dunivý hlas „Takže my jsme se tady s… Tomem domluvily. Buď vás pozabíjíme všechny jako nějakej zasranej dobytek… a nebo vás tadydle náš Tom zachrání a napalí to do svý dcerunky a ženušky. Má půl hodiny na rozmyšlenou“ Celé přímořské město bylo zavaleno nesourodými zvuky. Hlasy se překrývaly jeden přes druhý. Tomovi se třásly obrovské tlapy.

Jeden z chlapů konečně dostal slovo nad změtí hlasů „Tome, vzpomeň si jak tě ponižuje“

„Jo. Nedávno si mi řikal že máš milenku“ Přidal se další, ukdákaný přeskakující hlas

„Kurva Tome, my tě máme rádi. Kolikráts nám řikal že ji chceš vopustit“

A jako nevinná prosba zaznělo „Tome zabij ji“

„Jo. Pro tvý dobro. My přece chcem tvý dobro“

„Začneš novej život, Tomku. Dcera je eště malá, z toho života nic nemá“

„Jo. trápila by se. Bude to pro ni lepší“

Tomem ta slova procházela jako pazvuky. Nechtěl znát jejich význam, ale mozek mu, ač se tomu bránil okamžitě propojil slovo s jeho významem. To co bylo před jeho zraky byla abstrakce. Nebyl s to rozpoznávat obrysy těch lidí. Byly jednou masou. Jednou hmotou. Stejnou a prázdnou.

„Zabij ji! zabij ji ! zabij ji!“ Lidé se přidávali do rytmu a jako v tranzu jejich oči svítily podivnou zlobou. Byli jako vosy. Plni žihadel a jedů. Tom chtěl křičet, ale slyšel by ho někdo? Teď viděl jen svou ženu, docela klidnou s plavými vlasy a olivovou pletí a kolem prázdné zvuky pokroucené do slov „Zabij ji!“

„Dejte mi tu pistoli“ řekl Tom. Dav ztichl. Muž s dunivým hlasem podal Tomovi pistoli. Tom vystřelil. Vystřelil na Helenu a chtěl střílet dál. Byl lačný po tom pozabíjet všechny, kteří jej trápili.

 

Celé přímořské město Korenta zavýskalo, dav se rozutekl a hudba začala hrát. Muži v černém odhodili pistole a ze střely vyletěl pestrobarevný ohňostroj.

„Ty svině, ty bys zabil svoji ženu“ Hnali ho jako podsvinče.

„Hovado. My tě tu nechcem.! Vrahu!“

Tom těžkopádně běžel přímořským městem a svalil se do písku. Bili ho. Bylo mu to už všechno jedno. Dívence s culíkem zářily oči. Stála na místě, kývala tělem sem a tam. V jejích očích se leskly jen rudé papírové květy a celá šťastná čas od času vykřikla „Mám růži!“.

„Já si myslel že je to dovopravdy. Pánové to se my teda ulevilo. Na to se napijem“ Zahýkal uslintaný stařík. Celé přímořské město Korenta si užívalo jarmark jako každým rokem.

Žena s olivovou pletí se chytla muže, který ji vystřelil růži a políbila ho. Blížili se k jeho domu.

Kristýna Machartová

Komentáře