420člověče, zatancuj mi básničku

Alternativní představení dokazuje, že Máj se nemusí jen recitovat

Byl pozdní večer - první máj -

večerní máj - byl lásky čas - stačí. Pokračovat nemá smysl, neb všichni moc dobře víme, kudy se tyto verše ubírají – hrdliččin hlas... tichý mech... potom slavík flirtující s růží a tak dále. Na škále nám Čechům věcem příznačných osciluje první zpěv Máje někde mezi kapřím „řízkem” Štedrovečerní večeře a fuseklema v sandálech. Na naše ušní bubínky či zrakové tyčinky přistávají úryvky této básně tak často, že ty už vůči ní začaly být celkem otupělé a nedávají tak podnět k procítění jejich krásy. Máj zkrátka známe lépe než vlastní boty. Teda sandále. Abychom si mohli znovuuvědomit Máchova génia, možná potřebujeme vidět jeho dílo přestrojené do trochu jiného kabátu. Stejně jako Holywood neustále oprašuje své zlaté hity, dělá tak i divadelní svět. Máj se převlékl, ale naštěstí zůstal na „prknech, co znamenají svět”. Jen si představte adaptaci komerční televize, kde by Jirka Babica četl (snad to umí) Máchovy verše svým hlasem přípomínajícím démona po nepovedené operaci hlasivek a pak z nich uvařil písmenkovou polévku s cigaretovým vajglem a domácími chlupy z podpaží. Ne, ne, ne - jeho odkaz padl do rukou umělecky-zodpovědných 420PEOPLE. Ti se rozhodli vám ve svém představení slavné verše i zatančit.

/uploads/media/10/4hmekck2an.jpg/
 

Pokud se vám k pojmu 420people nepojí žádná (smysluplná) asociace, rychle si zaplňte prázdnou vazbu následujícím – alternativní soubor performující současný tanec. Neobvyklý název je předmětem spekulace jejich fanoušků. 420 - ?!, jsou to patrioti, a proto si do názvu dali českou předvolbu? Když zrovna netančí, nedají jointa od úst? Mají zálibu v číselných řadách(4, 4-2, 2-2)? Součet protančených střevíců? Úplně jiná šifra? Nonsence? Kdo ví...

 

Alobalové jezírko a pusté hlediště

Dost bylo řečí kolem! Zatančený Máj jsem s přáteli shlédl nedávno. Na Novou scénu Národního divadla jsme dorazili ve chvíli, kdy už podruhé řinčel uzurpátorský zvonek (jako vždy. Nesuďte, děláte to taky). Stoupajíc po schodech, v mé hlavě se již vykreslil nemilý obrázek toho, jak se budu s konvojem šesti kamarádů prodírat k našim místům přes všechny ty dochvilné diváky, kteří na svých místech čekají už někdy od posledního slunovratu. Jaké bylo mé překvapení, když jsme udýchaní vklouzli do sálu, který by byl rád za přídomek poloprázdný. Dostat se k místům nepředstavovalo žádný problém. Mou hlavou se honily znepokojivé myšlenky. Je představení až tolik alternativní? Nebo prostě jen špatné? Dostala se do Prahy ebola a zkosila fanoušky současného tance? Vzápětí jsem si ale uvědomil, že hlediště Nové scény je obrovské a těch „pár diváků“ je vlastně docela slušná audience. Ovšem dojem nevšednosti představení znovu podpoří pohled na pódium – viděli jej už někdy pokryté hlínou, na které by byla nádrž s vodou, plátno a alobalové jezírko? To se nevidí ani v manéži Bolka Polívky. Tlumí se světla a hra začíná.

 

Epileptická štika v duši sebevraha

Děj se poctivě drží Máchových not a s knihou přesně koresponduje. Na začátku se nám tanečníci svými různorodými pohyby a polohováním těl snaží připodobnit májovou přírodu, jejíž podobu jim skrz Máchovy verše diktuje David Prachař. „S nimi se stromy k stromům vinou, nejzáze stíní šero hor,” čte a jak to tanečníci zaslechnou, stane se z nich rázem kmen i s korunou. Tito umělci svým vzezřením představují živoucí oxymóron. Všichni tři připomínají oteklé nitky, ovšem kdykoli předvedou náročnější pohyb, z hubeného těla rázem vykouknou tuhé svaly. Jejich performaci dává vyniknout kvalitní práce se světlem a tmou. Střídá je Nataša Novotná alias Jarmila, hlavní dívčí hvězda souboru odchovaná proslulým nizozemským tanečním uskupením Nederlands Dans Teater. Ta se nesouvisle, avšak velmi vehementně potácí z místa na místo, u toho se kroutí, točí, kutálí, pokopává, poskakuje, pochoduje a plazí po hlíně kolem „jezera“. Chvíli v ní pozorujeme baletku, chvíli rozbitého terminátora. Nemusíme moc filozofovat a rychle (snad správně) chápeme význam choreografie - snaží se nám dokázat, že Jarmila není ve své kůži . „Kde Vilém můj?“ šeptá nahlas Prachař, kterého přivádí verše do umělecké extáze. Má zavřené oči a ruce vzpíná k nebi. V tu chvíli Jarmila utne svůj pohybový repertoár a padá do náruče plavce, posla zlých zpráv. Ten její bezvládné tělo pohazuje do mělkého jezírka, kde Jarmila za hřmotu bubnů předvádí číslo, které by se snad mohlo jmenovat „Akvabela v brouzdališti“ a završuje jej intenzivním cákáním na všechny strany.

/uploads/media/10/ee9a4kfa61.jpg/
 

Když jsem to pozoroval, na mysli mi vyvstala jediná věc – zkoksovaná štika na souši. Opravdu jsme si Jarmilino utonutí představovali jako epileptický záchvat ryby? Navenek určitě ne, ale toto je přeci to peklo, které Hynkova milovaná dívčina prožívala uvnitř sebe, tu nezahojitelnou ránu pro její duši, konečnou krizi své existence.

 

Jeden z hlavních pilířů představení je symbolika. Jakmile Jarmila umírá, je ještě ponořena do kádě s vodou, která ji oficiálně usmrcuje a potom je její zahliněné špinavé tělo otisknuto na plátno, kam se posléze přidá i obrys těla Vilémova (otisk duše zemřelého v tomto světě?). Ten ve své části hry marně, leč usilovně zápasí s řetězem. Vytváří tak velmi bouřlivé taneční číslo plné symboliky. Viléma ztvárňuje Václav Kuneš, tedy muž, který společně s Natašou Novotnou vdechl 420PEOPLE život.

 

Můj osobní vrchol představení nadešel během prvního intermezza, kdy na pódium za polotmy vběhnou tři tanečníci s čelovkami, představující zřejmě mušky a za doprovodu psychadelického rapu WWW předvádí kousky na pomezí ztřeštěného tance a akrobacie. Působivé! Už dlouho jsem neviděl nikoho pracovat s takovým zápalem. Trocha inspirace pro státní úředníky? Tanečníci se tváří jakoby se ani trochu nenamohli, ale jakmile se hudba uklidní, slyšíme rychlé a hluboké oddechování.

Dále, asi aby si akrobacií vyčerpaní herci chvíli odfrkli, koukáme opět za doprovodu Prachařova přednesu na promítanou animaci, která je takovou exkurzí po (pravděpodobně) Vilémově prázdné lebce. Během této části tedy hra neupoští od psychadeličnosti.

/uploads/media/10/756ug8m9hq.jpg/
 

V poslední části proběhne střídání recitátorů. Davida Prachaře vystřídá postarší Jan Kačer, jedna z největších osobností českého divadla, jehož příchod uzavírá nejen představení, ale je i metaforou koloběhu života a jeho konce.

 

Je libo audiovizuální choutky?

Představení moderního tance není pro každého. Rozhodně ne pro lidi, kteří jsou zvyklí konzumovat jen jasně dané, jednoduché podněty. Ti udělají lépe, když zůstanou doma a budou dál koukat na Ulici. V představení jako je Máj dostává divák pouze vodítko, pomocí kterého se dopídí, nebo nedopídí, možná dobrého, možná špatného významu. Fanoušek moderního tance ale také může „jen konzumovat”. Svými smysly. Takové vystoupení nabízí mnoho vizuálně atraktivních momentů. Pokud je necháte na vás působit, dokáží ve vás vyvolat všelijaké emoce a ukuchtit zvláštní nálady. Nemohu říci, že se mi líbilo každé představení 420PEOPLE nebo že bych pochytil celý jeho smysl (to už vůbec ne). Mohu ovšem říci, že každé mě donutilo přemýšlet, vyvolalo snahu ponořit se do situace a zanechalo ve mě určitý, zcela jedinečný otisk, což se o klasické činohře s opakujícími se motivy říci nedá. Takže pokud si na to troufáte, neváhejte zkusit něco nového a běžte se podívat na umění současného tance.

 

Oficiální text a termín představení: http://www.420people.org/cz/archiv/detail/216-hynku-vileme-jarmilo-ve-statni-svatek-na-nove-scene

Filip Čermák

+420 723 007 596 /

filip.cermis@gmail.com

Profil

Komentáře