Uspěchanost

Kintera je můj nejoblíbenější umělec.
Pochopil tu uspěchanost lidí kolem.
Taky furt spěchám.
A fascinuje mě to. Vídím to všude.
.
Uspěchanost se opírá o budovy, ve kterých žijeme.
Pohání elektrárny na pohodlí.
Podráží nohy těm, co zaspali a řídí naše sny.
Dokonce sestavuje náš jídelníček.

Je to laciný stres strachu.

Samozřejmě, že se můžeme zastavit a ohlédnout zpět.
Všechno bychom viděli. To by ale nesměl být ten strach tak silný.
Když se tedy přinutíme zastavit a ohlédnout zpět,
bojíme se, že nám to zatím frnkne před nosem.

Kdybych se já ohlédl, co bych viděl?
Sebe, naivního kloucka, jak stojí na konci ulice a s rukama v kapsách oslavuje svých jednadvacet.
Nebo tebe.
I když, byla jsi tu stokrát a stejně jsi nakonec přešla ulici a šla jiným směrem.

Ptám se, zda-li také stojím u zdi a mechanickým pohybem do ní narážím hlavou.