Nikdy nezkrocený oř
toulavý vořech, co voní ořechy,
jež padají ze střech na střechy,
uštvané zpátky na ořech.
Tak to jde každou sezónu,
prašivec schová se pod větvemi,
jako herec za oponu.
Tak tam leží
celý svobodný,
tak svobodný, že skoro čeká pohlazení
voní chodbami,
kostelem,
a deštěm,
a vrací se po představení, po rozednění,
to potom vypráví stromu hospodské povídačky,
schová se za oponu bílého dne.
A stejně těm povídačkám nerozumí
Někdy jej pohladí opilý světec z gotického obrazu,
s propadlou dlouhou tváří do nebes
má na vrcholku hlavy věžičku,
-kulhají oba, pán i pes,
vyjí si společně kulhavou písničku
Jeho oči jsou rosety zpustlého kostela,
opírá se o vyřezávanou hůl,
s prohnutou páteří v lomeném oblouku.
Oba tam sedí,
potichu,
s kostelní myší a zástupem pavouků
Jen zazní varhany,
to lidé zpívají,
zavyje chorál
a lidé... ti tomu stejně nerozmí
Tak zmáčený vrací se pod ořech,
trubadúr, jež vyje dámě střech,
a ořech,ten pláče oříšky pro střechu,
vždyť jedině v noci ji nestíní.
Komentáře