Bronzová čela zalitá potem a vynucenou hanbou

Chtěl bys takhle žít?

Bronzová čela zalitá betonem, potí se při práci na otevřeném slunci. Ty mezi nimi. V pase se ohýbáš při kopání kanálů a myslíš na svou našlapanou elektroniku, co čeká ve stínu jednopokojového bytu, ve kterém žiješ s rodinou a splátkovými kalendáři. Padla.
Strhané mozoly na rukou myslí na tvé hrdiny. Bruce Lee a Vandame visí nad tvojí postelí v akčním postoji nekompromisní mise, která si žádá oběti. Jsi špinavý a v montérkách sedíš na sedadle veřejné dopravy. Co si to vůbec dovoluješ. Zpod límce ti leze nepovedené tetování draka, které nosíš od svých dvaceti, kdy sis myslil, že nic drsnějšího není. Myslíš si to doteď, jen ti postupem věku začala z očí trýskat láska a sny. Uklidnil ses. Dospěl.
Z umaštěného okénka pozoruješ lidi. V rukou drží tašky plné pravidelnosti a pohodlí. Závidíš. V igelitovém sáčku máš 10 deka vysočiny a tři rohlíky, co ti zbyly od oběda. Snídaně nebo tak něco. V náprsní kapse montérek máš lízátko pro malou. Je jako princezna. Miluješ ji. Vždy přemýšlíš nad tím, kde malé děti berou tolika síly a jak se jim daří tu sílu předávat dál. Našel by sis to v knížce nebo na internetu, ale strašlivě tě nebaví číst.
Když se blíží tvá výstupní zastávka, začínáš vzpomínat. Jak si kradl mámě poslední peníze na cigára a ani ses s ní nerozdělil. Jak jsi vykrádal auta - byl jsi v tom dobrej.
Všechny ty vzpomínky ti lítají hlavou. Nemůžeš je dostat pryč. Přejel jsi zastávku. Rozčileně jdeš ke dvěřím tramvaje a nadáváš. Lidi se otáčejí. Je ti to fuk.
Odemykáš dveře bytu. Zjišťuješ, že tvoje stará ještě nevylezla z postele. Na stole se furt válejí dvě stovky, které jsi tam ráno nechal na nákup. Mlčky si je bereš, oblíkáš malou a jdete do krámu. Je krásná.
Říkáš si, co by jsi bez ní dělal. Směje se a skotačí. Bereš ji za ruku a přecházíte ulici. Myslíš na to, jak by to bylo jiné, kdybys byl slavný fotbalista. Jako Ronaldo. Co všechno bys kupoval dceři a jak by tvoje žena byla šťastná. Ještě jste se nevzali. Oba jste tak zadlužení, že je to vlastně celé úplně jedno. Staráš se o její nemocnou mámu. Sere tě to.
Koupil jsi tabák, brambory, cibuli a salám. Ještě ti zbyly nějaké peníze. Dáváš je do tajné kasičky. Šetříš pro malou. Už máš patnáct set. Svý ženě říkáš, aby konečně vstala a začala něco dělat. Že není vypráno a ať uvaří. Ptáš se, co přes den malá jedla. Jogurt. Žena vstává a jde loupat brambory. Dcerce dáváš lízátko. Září. Někdo píská pod oknem. Tvoje milenka. Žena otevírá okno a naklání se. Řve na ni a vyhání ji. Nadávájí na sebe. Sedíš a prohlížíš si facebook. Je ti to jedno. Žena tě obviňuje. Ignoruješ ji a dáváš si na uši sluchátka. Pouštíš si Tupaca. Nerozumíš textu. Neumíš anglicky. Ale cítíš tu naštvanost. Taky ji v sobě máš. Taky jsi menšina, taky jsi „černej“. Uvědomuješ si, že ti to stačí k porozumění. Baví tě to. Do toho si prohlížíš články o UFO a malá tě tahá za rukáv, abys jí otevřel konzervu s mandarinkami. Otravuje tě to a odháníš ji. Jde za mámou.
Opět někdo píská pod oknem. Žena už automaticky řve, že jestli je to ta kurva, tak vyleze před barák a urazí jí kundu. Říkáš jí, aby nebyla sprostá před malou a taky jdeš k oknu. Je to kamarád z vedlejšího baráku. Fetuje. Žena mu říká, že jdete právě jíst, ať příjde za hodinu. Bavíte se o něm a pomlouváte ho. Žena se bojí, že bude chtít zase peníze. Ujišťuješ ji, že mu nepůjčíš. Ještě ti dluží z minule. Neměl na piko, tak si chtěl koupit apoň gram trávy. Už ti dluží pět set. Jíte. Mlčíte. Jenom malá se občas ušklíbne nad nějakým nelibovým kouskem masa. Okrajuješ jí ho a přesouváš k sobě na talíř. Přemýšlíš. O životě jinde. V televizi zase běží reportáž o zadluženosti a jak to lidi neumějí řešit. O tom, že pracují na černo a nikam to nevede. Směješ se. Žena se na tebe nechápavě dívá. Přemýšlíš o tom, že musíš pracovat na černo, protože ti jinak exekutor vezme vše, co si vyděláš.  Říkáš si, že to jsou „bílý svině“, ale nechceš být jako oni. Nahradíš to myšlenkou toho, že jsi neměl jezdit na černo. Stejně dál jezdíš.
Ovšem víš, že už si na tobě nic nevezmou. Nemůžou. Všechno si už vzali.
Odjedem pryč. Napadá tě a říkáš to nahlas. „A kam jako?“ Ptá se žena. Neodpovídáš.
Chceš odjet někam daleko. Do Anglie. Máš tam strejdu. Říká, že je to tam o trochu lepší. Nedívají se na něho jenom jako na „cikána“. Hlídá tam nějaké objekty a jeho žena někde uklízi. Na škole. Mohla by to dělat i ta tvoje.
Dojídáte a stále přemýšlíš nad tím, jaké by to tam asi bylo. Hodit všechno za hlavu a svobodně začít odznova. Jde to ještě? Přesouváš se zpět k počítači. Žena umývá nádobí. Nadává.
Váš kamarád opět píská pod okny. Pouštíš ho nahoru. Je roztěkaný a nervozní. Je jasné, že dlouho neměl, co potřebuje. Chvěje se. Povídá nesmysly o tom, co se stalo mezi známými. Nezajímá tě to.
Klepe se. Odcházíš k posteli. Koukáš se, jestli se žena nedívá, a z povlaku na polštář vytahuješ kousek trávy. Balíš ji do prázdného obalu od kapesníčků a přidáváš tam stovku. Vracíš se. Kamarád začíná prosit o peníze. Odmítáš ho. Žena na něho řve, nadává mu. On se uráží a jde ke dveřím. Házíš po ní naštvaný pohled a bežíš za ním. Zastavuješ ho na schodech a do náprsní kapsy u špinavé košile mu dáváš balíček s trávou a stovkou. „Drž se!“ říkáš mu s dlaní položenou na rameni a jdeš zpět.
„Cos mu chtěl?“ vyzvídavě se tě ptá žena. „Nestarej se.“ Pak ti říká, že mu nesmíš dávat peníze, že máš dceru a měl by ses starat hlavně o ni. Dopaluješ se a začneš na ni řvát. O tom, jak je líná a nic nedělá. Stěžuje si. Nechce žít jako „degešák“. Samé dluhy a všichni známí jenom pomlouvají. Má pravdu.
„Už ani Marcela nechodí na kafe. Jí ten její namluvil, že když k ní jdu já, tak si tam natajno beru věci.“ Chytáš ji za ruku a objímáš ji. Pláče. Do ucha jí šeptáš o Anglii. Nechceš, aby tvoje dcera vyrůstala takhle. Zaslouží si něco lepšího. Je hodná. Všichni tři společně uleháte na postel a díváte se na televizi. Usínáte.



 

Ctibor Jindra

+420 999 999 999 /

ctibor.jindra@seznam.cz

Profil

Komentáře