Jeden z nás

Deník jednoho z nás, část prvá

7. září 2015

   Jmenuju se Luboš Zikmund a jsem slušnej člověk. Každoročně píšu daňový přiznání, každej čtvrtek čtu noviny, ty s televizní přílohou. Dvakrát do měsíce jdu do kina, pak si koupim ruskou zmrzlinu a pracuju v nemocnici. Jo, pracuju, - peníze nerostou nikde. Tuhle se mi ovšem počaly přiházet podivný příhody. Proto jsem se rozhod, že si všechno budu zapisovat, abych nic nezapomněl.
 

    Začlo to návštěvou obchodu s oblečením, konfekce. Cenovky na veškerym oblečení oznamovaly, že si je nemůžu dovolit, tak jsem šel pro kafe – to dělám často, když nevím, co se svýma roupama – a ženská u baru, kterou snad znám z práce, mi pochválila kabát. Nejsem zrovna z nejchytřejších, a tak mi její slova ušima dolehla do cortexu až po příchodu domů. V jediné místnosti bytu jsem se zastavil a prohlídl se v oknu, za kterym byla noc. Ke svýmu překvapení odraz nevypadal jako já. Vypadal jako já, ale ten svrchník jsem nikdy neviděl. Vlastně jen jednou – v nákupnim domě před necelou hodinou.

    Jsem poctivej člověk, šel jsem kabát dalšího dne, byla sobota, vrátit. Když jsem misi úspěšně splnil, houpala se mi na krku kolem límce zbrusunovýho kabátu vesele červená šála. Tu jsem fakt vzal? Rozhod jsem se pro menší test. Kluk naproti mně, namyšlenej fracek, drží v ruce šrajtofli a něco huláká na mladou holku v teplácích barvy sněhu a v takový mikině, v jaký choděj bohatý lidi vyhodit odpadky před dům. Půjdu k němu - a jestli ty peníze omylem seberu, je něco špatně! Po pár metrech jsem si oddech. V ruce jsem žádnou peněženku neměl.

    Poctivě pracuju v nemocnici! Mám přidělenej malej pokoj s lampičkou a stolem. Chodí za mnou často doktoři na konzultace. Po dalších pár metrech jsem se ohlídl. Holka v bikinách tam fňukala nad frackem v bezvědomí. Bylo mi to fuk a jeho peněženka mě tlačila v zadní kapse kalhot. Několik dalších kroků a následný ohlídnutí mi stačilo, abych pochopil, že jsem se od těch dvou o nic nevzdálil a pořád stojim na stejnym místě.

    Dneska jsem se probudil u nějakýho chlapa. Tak o dvacet let staršího než já. Na čtyřicítku vypadal docela dobře, líbil se mi i jeho byt, ale musel jsem odejít.

    Tak tu teď stojim na hlavní a v ruce držim ovladač k takový tý plochý televizi z bytu záhadnýho chlapa. A konečně se probírám. Vnímám všechno jasně. Prej se to takhle může občas stát.

    Ne, pletl jsem se. Najednou jsem v lese a nepamatuju si nic. Cvaká mi v hlavě.

    Je večer a jsem zas ve svý garsonce. V ní jsou i dvě pračky virlpůlky, sporák, dva plynový vařiče (jeden větší, jeden menší), sedm párů mokasín a čtyři nástěnný hodiny. Kde jsem všechny ty krámy sebral? Jen zrcadlo tu už snad bylo dlouho. Občas, ne vždycky, se do něj podívám a mám pocit, že se vidim poprvý v životě. Jsem takhle vždycky novej člověk a vystřídal jsem spoustu novejch tváří. Myslím, že mi to celkem sluší.

    Musim do práce. Mířim do nemocnice. Tam mi sundaj obvaz z hlavy. Asi jsem se někde praštil. Musim pracovat. Posadim se do svýho kanclu. Pak si lehnu na stůl a čekám, až začne šichta. Přicházej doktoři, jeden po druhym si na mě ukazujou, cosi mumlaj a párkrát mi říznou do lebky. Dneska je to rychlý a ještě stihnu pár hodin spát, než půjdu ráno do obchodu. Ze zásuvky nočního stolku vytahuju krabičku kamelek a zapaluju si. Až když usínám, napadá mě, že netušim, kde se tam ty cigarety vzaly. No jo, těsně před usnutím mám vždycky nejjasnější chvilku. Ráno je to horší. Usínám.


 

Lukáš Tomášek

+420 606 834 052 /

tomasek.lukas@gmail.com

Profil

Komentáře