Na dva rozměry

O cvrčcích a o světě

Pod půdorysy nedostavěných továren,

bydlí cvrčci, tykadly naráží do kořenů potrubí,

podpírá je uzoučký sloup se siluetou dívky

a pouští slzy z těch arterii města.

Polykají je dvojrozměrní chrliči

na plakátě, a ten, komíhá se ve větru jako pápěra.

je loukou pro zlaté mušky, kterým se

zachtělo vstoupit do života, tak krátkého zrovna jako je ten jejich.

Ukřižovaný v tištěné barvě, oči, šilhající a vševidoucí,

bez potřeby třetího rozměru.

„Nač ve světě třetího rozměru?

Z tradice, ze zvyku?

Líto mi je Vás, líto, věru,

tak zbavte se ho- zlozvyku

nač potřebujete krychle, hrany?

-prevíti- nestačí vám čtverec, sice?

To máte úhly, čtyři strany

-děleno sto a devíti- a tanečnice na kolmice.

Jen považte, víte jak krásně je bez perspektivy?

Takový chaos a vše má řád!

Vy chvástalové, mrtví živí

Vy bojíte se akorát.

Copak má myšlenka tři rozměry?

A takový pocit, sen má jich tisíce.

a stále věříte ve staré pověry,

A říkáte, že se mění tradice“

Chrlí to ze sebe, proto chrlič, ubohá hvězdička pod nebem,

chrlí a křepčí do potrubí, že se slzy v něm zkazí a zkvasí,

paní včelí dělnici Fabrikantové se zatají dech když si natáčí vlasy

a potom vodu, jež ji zčervená ve sklenici a chutná jako víno,

hořké s papírovou pachutí, melancholické na patře s douškem větříku léta,

rozštěpené na dvě rozdílné kreace chuti, v choreografii zapleteného párového

aroma které je cítit zeminou a příběhem, tak zvláštním, tak krásným,

že se po polknutí rozplyne a vznikne z něj cosi jako pocit de já vu.

I chodníky praskají a tryská z nich rudá, silnice, světla,obrazy a blikavé ohňostroje na diskotékách i samotní disžokejové, kosmonauti, slova vypouštěná z úst, voda v moři, jídlo v konzervě, psí štěkot, kostnice, Amazonka, Tichý oceán, rozpadaná zeď, obrazovky televizorů, tkanina v kabátech, Řím, šperkovnice se zlatými náušnicemi a kravíny ,to vše zalije karmínem.

Půdorys dýchá, resuscitován tou baladou, která rozproudila krev v potrubí celého světa.

Cvrčci pokojně, s blahem a vděkem cvrkají a hemží se po troskách továrny,

jejíž existence je založena na náčrtech.

A přesto dýchá, a jak, a slaví, a co v ní koluje!

Jen sáček,

který odlétá s větrem do teplých krajin,

tančí

igelitová baletka,

jako do pláště,

halí se do ní poustevník,

vyrytý

do vzduchu,

toho se to netýká.

 

Kristýna Machartová

Komentáře