8. října 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
„Jak vypadá růže?“
Upřeně na mne hleděl a doufal, že snad vytáhnu jeden rudý květ a předvedu mu ho. Usmál jsem se, jak nejlépe jsem dovedl, a zeptal se ho, kde má maminku.
Maminka prý odjela.
Měl pihovatý obličej a modré oči, kterými mne dále pozoroval.
„Nevím, jak vypadá růže, kamaráde.“
Doufal jsem, že se posune dál a bude pátrat u další palandy, ale on jen čekal, jestli nezměním svou odpověď.
Vtom se z postele nade mnou vysunula ruka držící kus pomuchlaného papíru.
„Takhle si je alespoň pamatuji,“ ozval se chraplavý hlas a já si od něj dílo vzal. Byla na něm skutečně uhlem načrtnutá růže. A to moc pěkně. Ukázal jsem kresbu chlapci.
„Ale takhle nemá vypadat!“ urazil se.
„Růže nejsou černé!“
Měl pravdu, růže skutečně černé nejsou. Dříve bych toho chlapce považoval za otravného, nikdy jsem si s dětmi moc nerozuměl, ale tady jsem to bral jako příjemné rozptýlení od dění kolem a navíc jsem cítil přirozenou povinnost tomu chlapci pomoci alespoň s tak banálním problémem jako nesprávná barva růže.
Vzal jsem si dílo zase zpět a vytáhl ze své kapsy červenou rtěnku. Je to jediná věc, která mi po Marii zbyla, a je pro mne moc důležitá, i když je mi jasné, že o ni dřív nebo později stejně přijdu. Ani nevím, jak se mi podařilo si ji udržet tak dlouho. Není to žádný drahý kousek, spíše naopak, ani před válkou jsme se neměli nijak valně. Růže zrudla pod silným nánosem drolící se rtěnky.
„Tady máš.“
Chlapec na obrázek zbožně zíral a pak poděkoval. Čekal jsem, že odejde, když už získal, oč žádal, ale zůstal stát. Blížila se sedmá hodina večerní a mně došlo, že tu chlapec na noc zůstane.
___________________
Celý den jsem tahal kusy železa a mé mozolnaté ruce napuchávají každým dnem více. Mám štěstí, protože ne každý může ležet na palandě, obzvláště ne dole. Chlapec ležel na zemi, ale nestěžoval si.
Vedl jsem vnitřní boj. Kluk snad už dokonce spí, navíc jsem zmožen a nemám vůči němu žádné závazky.
Co se to se mnou stalo? Zastyděl jsem se.
Vstal jsem a postava, která ještě před chvílí ležela nalepená na má záda, si konečně našla trochu lepší polohu. Nejdříve jsem chtěl chlapce vzít do náruče a položit ho na své místo (napsal bych na svou postel, ale jednalo se jen o kus dřeva), jenže dnes již ve svých nateklých rukách neuzvednu nic.
„Co se děje?“ optal se, když jsem ho jemně vzbudil.
„Nic, jen se potřebuju trochu protáhnout a napadlo mě, jestli si na chvíli nechceš lehnout na mé místo.“
Nabídku bez okolků přijal a namáčkl se na starého pána napůl zabírajícího jeho místo.
„Jste hodný.“
___________________
Červené růže, černé růže,
velká orlice pilně dělí,
červené růže dál se šlechtí,
a ty černé na červené se mění.
Černé růže spolu květí,
a když květí jinde,
trhají se jako plevel,
trhají se.
Černým růžím vzali trny,
listů mají jenom málo,
dokud ale mají květy…,
Báseň z 21. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín
___________________
10. listopadu 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
K večeři byla čočková polévka, ale moc čočky jsem v ní nenašel. Držel jsem plechový hrníček v ruce a pomalým krokem se vzdálil od výdejního okénka. Adam svou porci rychle vypil, dokud měl alespoň pocit, že je teplá. Byl velmi vyhublý, více než ostatní děti z ghetta, a pokud se příděly potravin nezlepší, mohlo by mu to způsobit vážné problémy.
Zahleděl jsem se na svou porci. Adam pochopil, nad čím přemýšlím, a nadšeně se usmál očekávaje trochu více jídla. Nebyl nevychovaný nebo bezohledný,
měl jen hlad.
Byl příliš mladý, aby se zamýšlel nade mnou. Hladina polévky se třepala, jak jsem nebyl schopen udržet ruku v klidu. Žaludek jsem přestal cítit už dávno, jen občas mě zachvátí křeč, jak se stáhne s prosbou o více jídla. Žebra mi již minulý měsíc začala vystupovat z hrudi a dnes by mne už nikdo nepoznal.
Nemohl jsem mu dát svou porci.
___________________
30. listopadu 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Vešel jsem a hned ho spatřil. Zrovna pastelkami kreslil obrázek. Když mne viděl, vyskočil a rozeběhl se mě obejmout. S bolestmi jsem ho přitiskl – omylem mi narazil do pohmožděné nohy. Měl jsem radost, že vypadá vesele, nejspíše mu pobyt mezi vrstevníky dělá dobře. I spaní tu mají na pohled lepší, soudě podle konstrukcí,
kde nebyl hmyz vidět na první pohled.
„Copak jsi kreslil?“ zachraptěl jsem, je zima a nachlazení se tu nikomu nevyhne.
Adam došel pro obrázek a poté mi ho předal.
Byl jsem na něm já.
___________________
6. prosince 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Dnes jsem se probudil vedle mrtvého těla. Muž, který se mnou sdílel lože, zemřel na podchlazení.
Není jediný.
___________________
8. prosince 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Minulý týden jsem na zemi našel moc hezké pero a dnes se mi podařilo přemluvit Josefa, aby mi daroval svůj prázdný sešit. Byl proti, ale nakonec na nabídku přistoupil pod záminkou, že sešit využiji dle svého nejlepšího svědomí. Rozhodl jsem se psát si deník a také mám poslední dobou nevysvětlitelné nutkání tvořit.
Tvořit?
Spíše komunikovat se světem. Komunikací jako takovou se většinou myslí rozprava lidí v přítomnosti. Ale zde nabývá slovo komunikace jiného rozměru, my nemáme možnost komunikovat se světem, ve kterém žijeme dnes. Nikdo nás neposlouchá, všem jsme ukradení. A ti, kterým ukradení nejsme, jsou někde v dálce, tam, kde je neslyšíme a oni neslyší nás. Nemáme možnost komunikovat se světem, ve kterém žijeme dnes, a proto musíme komunikovat se světem, který bude žít po nás.
Musíme zachovat pravdu.
Protože když pravda zmizí, zůstane jen lež. Ale lež nemůže existovat bez pravdy.
Bez pravdy se pravdou stává lež.
A proto musím zapsat, co se mi děje, musím zapsat, jak se cítím a co si myslím, protože jen tak mám naději, že moje myšlenky jsou možná zbytečné dnes, ale že někdy zítra se najde někdo, koho zajímat budou.
___________________
13. prosince 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
„Slyšel jsem, že jsi začal psát.“
Byla zima a šel jsem shrbený mrazem. Nebylo mi moc do hovoru.
„Píšu si deník.“
„Ale to je úžasný nápad!“ nadchl se Leo.
„Jestli je něco, co Němci nepotlačí, tak je to naše kultura, naše umění. Protože kdyby potlačili právě to, zabili by tím naši lidskou podstatu. Nesmíme si nechat vzít naše múzy!“
„Já si moc jako umělec nepřipadám,“ poznamenal jsem.
Leo se zastavil.
„U nás je umění úplně něco jiného, než jinde.“
„U nás je umění námi, chápeš?“
Neodpověděl jsem, ale chápal jsem to velmi dobře. My si nevymýšlíme příběhy, nesnažíme se zaujmout formou nebo výborným příběhem. Nekreslíme krásné věci ani neskládáme hudbu pro velké publikum. My dáváme do naší tvorby kus z nás, ten těžký kámen, co s sebou všude nosíme, co nás bolí z toho všeho, to předáváme papíru z jednoho prostého důvodu – mlčet je ten nejhorší pocit.
Nemlčet slovně, ale duševně.
Nejspíše právě proto jsem začal psát poesii. Nevěřil jsem, že je dobrá nebo originální, jen jsem měl urputný pocit něco udělat s tím vším, co se kolem děje a ještě dít bude. A ani nevím, proč mě uspokojovalo právě tohle.
Mám plné kapsy kamení,
pomalu ho sypu na papír,
ale jenom pomalu.
Kdybych ho totiž vysypal rychle,
začal bych plakat a nenapsal bych ani kámen.
___________________
23. prosince 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Kostky byly studené a vlhké od ranního deště. Hlavu jsem měl přitisknutou na chladné zemi a ruce jsem položil za hlavu, vedle mě leželi další dva obyvatelé. Byli jsme na cestě zpět na ubytovnu, když si nás zastavila hlídka na preventivní kontrolu.
„Liege stinkigen Juden!“
Řval na nás jeden mladý voják a druhý nám měl postupně prohledat kapsy. Na podobné urážky tu byl už každý zvyklý. Zavřel jsem oči a přemýšlel nad tím, jak se právě cítím, abych to mohl posléze zapsat do deníku.
Strach.
Ani nevím, čeho přesně jsem se bál, strach tu nemá přesnou podobu, je všudypřítomný. Stal se stálým průvodcem našeho života, který občas mluví tiše a někdy zase nahlas. Teď řval.
Voják mi zabořil do kapes své veliké ruce a spolu s kouskem chleba vytáhl i rtěnku od Marie. Píchlo mne u srdce, věděl jsem, že jsem právě ztratil svoji poslední cennost, svůj poslední kousek tajného světa, nad kterým nemají kontrolu. Cítil jsem se, jako by mě teprve teď skutečně porazili. Tohle všechno jsem dokázat cítit v jedné sekundě, v jednom momentu.
Voják si rtěnku chvíli prohlížel a pak ji pohodil vedle mě.
Vrátil mi ji.
___________________
28. prosince 1942; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
S Adamem se už vídám jen minimálně, není mi dovolováno volně se pohybovat po ghettu a všichni se radši držíme stranou, abychom se neznelíbili místnímu dozoru.
Doufám, že je zdravý a že pro něj dokázali v domově s ostatními dětmi najít uplatnění, nebo dokonce objevili jeho talent. V kapse nosím obrázek, který mi před měsícem dal. Vždycky před spaním se na něj dívám i ve tmě, která zahlcuje přeplněnou místnost.
Možná už mu došlo, že se jeho matka nevrátí.
___________________
3. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Kovové domy, na kolečkách domy,
odváží svazky růží,
nejsou to ony, to my,
my ve své vlastní kůži.
Jsem černý a oni rudí,
jako krev, kterou pijí,
vážou mne do svazku s ostatními,
jednoho dne se vzbudím.
Občas odjíždějí transporty. Nikdo neví, kam přesně je vezou, ale tvrdí nám, že všechny směřují na východ do pracovních táborů, kde mohou plně využít náš pracovní potenciál, má tam být všechno lepší.
Proč se tedy transportu každý bojí?
Včetně mě. Znamená to naprosté odloučení od mé země, od mého základu. Od přátel nebo přinejmenším spolubydlících, od vzpomínek. Je to razantní důkaz jejich nadvlády, že si náš mohou rozvážet, kam se jim zachce.
Adam má ty vláčky rád.
Předevčírem jsem se za ním zastavil. Je sice vyhublý a slabý, ale pořád stejně veselý a nevědomý jako dříve.
A opravdu moc hezky maluje.
___________________
3. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Déšť tančí po chodnících,
tak jako slzy truchlících matek,
dětí, doktorů, inženýrů, učitelů, básníků, skladatelů a vojáků,
kteří chápou.
Začal jsem hodně psát.
___________________
8. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Měl horečku a celý se třásl. Sledoval jsem, jak se ho ostatní štítí, báli se, že se nakazí.
Taky jsem se bál.
Nemoc zde znamená skoro jistou smrt, doktorů tu je málo, a když už se nějaký najde, nemá dostatečné vybavení ani léky k dispozici. Lámalo mi to srdce, přísahám, že kdybych měl možnost vyměnit své zdraví za jeho, udělal bych to. Naučíte se tu soucitu s ostatními.
Když žijete ve stálém strachu, strach přestává existovat.
Je to něco, na co jste zvyklí, co je součástí všeho konání, vždy počítáte s tím nejhorším.
Vsugerují vám pocit smrti, když jste stále naživu.
Neplakal. Nepřekvapilo mě to, byl zatvrzelý a hrdý i přes svůj věk. Připomnělo mi to večer, kdy jsem ho potkal – jak bez jediné poznámky ulehl na tvrdou zem.
Nemá moc šancí na přežití.
___________________
12. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Překvapilo mě, jak snadné bylo dostat se dovnitř. Nic jsem neviděl a ani jsem si nebyl jistý, co hledám. Leo stál u otevřeného okna a nervózně vykukoval ven. Právě jsme na dobré cestě k vlastní smrti. Prohraboval jsem bedny plné léků a nabíral balení do kapes.
Včera jsme požádali o pomoc Huga, který pracuje u místní správy a měl dnes hlídat sklad s léky. Uplatili jsme ho krabičkou cigaret, kterou jsme dali dohromady, ale museli jsme přistoupit na jeho podmínky – bude to vypadat jako krádež pro případ, že by se zde zastavila nacistická hlídka.
Dále mám od Huga povoleno vzít pouze jedno balení antibiotik.
Jsem čestný muž, ale druhou podmínku splnit nemohu, protože netuším, které balení je to správné. Plánuji zbylé léky vrátit, ale nyní si nemohu dovolit riskovat Adamův život.
S plnými kapsami jsem bedny zase zavřel a spolu s Leem uprchl oknem zpět na ubikace.
___________________
13. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Teplá krev mi pokryla celý obličej. Okovaná bota mi přišlápla hruď a hlaveň pušky se mi zadívala do tváře. Marně jsem lapal po dechu a vypouštěl spršky krve z úst. Noha pomalu sjela z hrudi směrem k mé dlani a pak na ni prudce dupla.
Vykřikl jsem bolestí.
Mé prsty se zkřivily pod železnou podrážkou a jediné, co mi v té sekundě proběhlo hlavou, byl Leův obličej. V hlavě mi prudce tepalo a bolest se šířila po celém těle jako vibrace. Byla mi zima
a táhl ze mě zápach moči mého trýznitele.
„Wer war mit Ihnen?!“
Prudká rána mi zlomila nos.
„Wer war mit Ihnen?!“
Špatně se mi dýchalo a nic jsem neviděl, víčka jsem měl slepená krví a močí.
„Nevím!“ řval jsem, prosil jsem, aby to všechno už přestalo.
Ještě včera v noci po našem úprku nacistická hlídka odhalila, že v bednách léky chybí. Hugo se nejspíše ani nenamáhal nás krýt, ale nemám mu to za zlé, na jeho místě bych udělal totéž. Bylo to ostatně součástí dohody.
Sám se trestu stejně nevyhnul.
Do místnosti vešla druhá osoba, nejspíše nadřízený vojáka. Povídali si něco německy, rozuměl jsem pouze konci.
Růže v sadě,
trochu vody chtěly,
nakonec bohužel ale
dostaly jen další trny.
Ale ani černé růže nezvládnou nést tolik trnů najednou.
„Transporter C-R!“ vykřikl důstojník a zavřel za sebou dveře.
___________________
20. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Po výslechu jsem byl přidělen do hromadné cely, kde jsme spali přímo na sobě, jak málo místa zde bylo. Netušil jsem, kdy má transport, do kterého jsem přiřazen, vyrážet, neměl jsem ani ponětí o čase. Polovina vězňů byla nemocná,
pár z nich bylo dokonce mrtvých.
Pomalu jsem ztrácel naději,
byl jsem zlomený.
Na jedné ze zdí bylo malé nehlídané okénko.
___________________
21. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín; umělecký přepis deníku neznámého autora
Bylo to jako spatřit anděla.
Koukal na mne okénkem jeho vyhublý, ztrápený obličej.
„Leo…,“ zachroptěl jsem.
Jen se usmál. Spíše se ušklíbl, těžko se směje na člověka, který je odsouzený na smrt v příšerném stavu. Ani jsem si nebyl vědom toho, jak ztrhaně vypadám.
Nemusel jsem se ptát, odpověděl sám.
„Hugo mě nezmínil.“
Chvíli jsme na sebe jenom tak koukali, myslím,
že mu po tvářích tekly slzy,
ale byl moc daleko na to, abych to mohl tvrdit určitě.
„Pošlou tě na východ,“ zašeptal.
Neodpověděl jsem, nebyla to pro mne žádná novinka.
„Mám pro tebe něco od Adama.“
Na ta slova jsem se pomalu postavil a natáhl vděčně ruku k okénku. Ostatní vězni mi uhnuli stranou. Leo otvorem procpal kusy pomuchlaných papírů, pár vězňů zpozornělo, jestli náhodou nedostávám potravu.
Opatrně jsem papíry rozbalil. Do očí mi vhrkly slzy.
„Mám ti vzkázat prosbu. Adam tě prosí, jestli by ses, když už musíš vlakem taky odjet, nepodíval po jeho mamince, někde tam musí být.
Bude na tebe moc hodná, když jí řekneš, že ses o Adama postaral.“
Leo se také rozplakal a dále pokračoval roztřeseným hlasem.
„Abys jí mohl najít, tak ti ji nakreslil.“
Na každém náčrtku byla úplně jiná žena.
Někdy blondýna, jindy hnědovláska. I oči se lišily. Náčrty se rozpíjely pod nánosem mých slz.
„Vídá ji ve svých snech,“ dodal Leo a pak zadržoval pláč, aby nečinil situaci těžší, než byla.
Nemohl jsem se s ním ani rozloučit.
Opustím ho úplně stejně, jako jeho matka. Najednou prostě odjedu, najednou zmizím.
Zmizím hledat jeho maminku.
Plakal jsem jako malé dítě. Přes to všechno, co jsem v životě prožil, i přes to, že jsem si slíbil, že mne nezlomí, jsem tu teď plakal a přál si mít poslední šanci zachránit Adama. Ještě jednu šanci ukrást léky. Tentokrát bych jich nevzal tolik a byl bych mnohem opatrnější.
Ale jediné, co jsem mohl udělat, bylo dopřát klid jeho dětské duši.
S pláčem jsem otočil obličej zpět na Lea.
„Vyřiď mu, že ji určitě najdu a že si určitě budeme moc dobře rozumět,“ už jsme oba přestali zastírat pláč, „a taky, že ho mám moc rád.“ Připadal jsem si jak na konci nějakého dojemného filmu, ale spíš než dojetí jsem cítil bolest a zoufalství. Schoulil jsem se do rohu místnosti vedle dalších dvou vězňů a třásl se smutkem.
„Mám tu s sebou tvůj deník,“ ozval se po chvíli Leo.
„Můžeš diktovat,“ dodal.
Aktuální zápis z deníku 21. ledna 1943; Židovské ghetto Terezín
Červené růže, černé růže,
velká orlice pilně dělí,
červené růže dál se šlechtí,
a ty černé na červené se mění.
Černé růže spolu květí,
a když květí jinde,
trhají se jako plevel,
trhají se.
Černým růžím vzali trny,
listů mají jenom málo,
dokud ale mají květy…,
Je zajímavé, že to, co čtete, vychází z mých úst, ale z ruky mého přítele Lea. Riskuje mnoho, aby mohly tyto řádky vzniknout, sám se nedovím, jestli se mu to časem nevymstilo.
Poprosil jsem ho, aby doplnil deník celý, vyprávěl jsem mu vše, co by stálo za zmínku a u čeho nemohl sám být. Zabralo nám to celou noc a je to právě těchto pár řádků, které jsou tak důležité.
Mohl bych tu dál popisovat bolest, která mě v těchto okamžicích provází, ale stejně by to žádná slova nepopsala. Adam zemře, nebyl jsem schopný mu pomoci a bez léků moc šancí nemá. Pocit, kdy nějaké dítě doplatí na nelidskost světa a vy jste nebyl schopný tomu zabránit.
Rozhodl jsem se těchto pár posledních pár řádků využít co nejlepším způsobem.
Červené, hnědé, nebo světlé vlasy. Její úsměv se krásně rýsuje ze zapadlých bílých tváří. Nos má velký, ale možná také malý, takový zakulacený doleva. Obočí jí chybí. Je moc pěkná a její oči hoří láskou. Barva není důležitá, obsahují totiž všechny. Má moc ráda Adama.
Kdybyste náhodou našli paní, která vyhovuje tomuto popisu, vzkažte jí prosím, že je to v pořádku, že ji Adam má moc rád a že jí nic nevyčítá. Ostatně jsem si jistý, že být jen o kapku starší, pochopil by to. A taky jí prosím řekněte, že je mi líto, že jsem ji nenašel, i když jsem se moc snažil.
Pozítří budu naložen do transportu C-R a odvezen daleko od Lea i od Adama. Od toho všeho, o čem píši.
Sdělil bych vám toho více, rád bych složil další verše, ale už je pozdě. Už i jen pouhá mluva je pro mne moc náročná, jsem nemocný a podvyživený. Vše mne bolí následkem mého dlouhodobého strádání a tvrdého nacistického výslechu.
Doufám, že se na východě skutečně budu mít lépe.
___________________
Je to právě terezínské ghetto, kde múzy řvaly (jako) o život.
Dílo představuje alternativní historii, příběh a jeho postavy jsou smyšlené.
+420 721 733 951
/
Komentáře